Dny po jeho smrti byly rozmazané.
Ivet je nepočítala. Měřila čas jinak – podle světla v oknech, podle poloh kočky, podle chvil, kdy se jí podařilo vstát z postele. Lidé volali, psali, nabízeli pomoc. Odpovídala zdvořile, ale prázdně. Protože jak máš vysvětlit, že ti někdo vzal polovinu dechu?
V jeho oblíbeném hrnku nechala stát kávu, kterou nikdy nevypil. V jeho svetru spala. Jeho kartáček na zuby neodložila. Jen stál tiše vedle jejího, jako by se zítra měl vrátit.
Byl duben. Zase duben. Voněl začínajícím podzimem, jako tehdy. A když pršelo, sedla si k oknu, přehodila přes sebe deku a zavřela oči. Slyšela ho v těch kapkách. Ve vzpomínkách, které se staly ostřejší než realita.
Jednoho večera, když procházela zásuvkou plnou jeho poznámek, náčrtků, receptů, které nikdy neuvařil, našla obálku. Na ní její jméno. Jeho rukopis.
Zůstala s ní sedět dlouho, dřív než ji otevřela.
Dopis:
Ivet,
pokud tohle čteš, znamená to, že už nemůžu být tam, kde bych chtěl být nejvíc – s tebou.
Nejradši bych tě teď objal. Nic neříkal, jen tě držel. Ale místo toho ti nechávám slova, protože ta jsou jediná, která mi ještě patří.
Děkuju ti za to, že jsi mě milovala. Ne navzdory tomu, kdo jsem byl, ale právě proto. Děkuju ti za každé ráno, za každý dotek, za to, že jsi se mnou pila kafe a smála se, i když svět nebyl fér.
Vím, že jsi silnější, než si myslíš. A vím, že teď to bolí. Ale nechci, abys zůstala ve tmě. Život, který máš před sebou, je pořád život. A je krásný, i když bolí.
Nechci, abys mě opustila v sobě – ale chci, abys šla dál. Cestuj. Piš. Miluj znovu, i když tomu teď nevěříš. Já budu ve všem, co ti rozbuší srdce.
A když bude pršet, sedni si k oknu. V tom zvuku mě najdeš.
Miluju tě. Vždycky.
T.
