Dny po jeho smrti byly rozmazané. Ivet je nepočítala. Měřila čas jinak – podle světla v oknech, podle poloh kočky, podle chvil, kdy se jí podařilo vstát z postele. Lidé volali, psali, nabízeli pomoc. Odpovídala zdvořile, ale prázdně. Protože jak máš vysvětlit, že ti někdo vzal polovinu dechu? V jeho oblíbeném hrnku nechala stát kávu, kterou nikdy nevypil. V jeho svetru spala. Jeho kartáček na…

Bylo to pár dní poté. Nepsali si hned, ale oba cítili to tiché volání, co zůstává mezi dvěma lidmi, kteří se navzájem dotkli víc než jen rukou. „Přijedu za tebou v sobotu. Mám chuť tě vidět,“ napsal. Ivet se pousmála. „Přines čokoládu. A příběh.“ Když se dveře v sobotu odpoledne otevřely, nestáli jeden druhému tváří v tvář s opatrností prvního rande. Tentokrát tam byla jiná energie – klidná…

Večerní ticho – první setkání Ivet Ivet stála na okraji městského náměstí, světla lamp svítila měkce skrz letní soumrak a její šaty jemně tančily ve večerním vánku. Vlasy – tmavé s bordó odlesky – jí spadaly na ramena a mírně se vlnily, jak nervózně pošoupávala nohou. Čekala. Dnes to bylo poprvé… že se mají vidět tváří v tvář. pak ho zahlédla. Přicházel klidně, s lehkým úsměvem a pohledem,…

.. pak, když bylo po všem, zůstali ještě chvíli ležet – nahřívali si navzájem dlaně, hladili tváře, prsty psali na kůži tichá slova, která nemusela být vyslovena. Ivet se dívala do stropu, ale její myšlenky byly s ním. V jeho očích, v jeho dechu, v těch všech malých chvílích, které si začala ukládat do paměti jako drahé úlomky skla. „Nechceš dneska zůstat celý den?“ zeptala se tiše, skoro…