Zrovna jsem seděla s nohou přes nohu, popíjela víno a v duchu si přehrávala dnešní úplně obyčejný den. Mobil zabzučel. Otevřela jsem zprávu.
Neznámý odesílatel. Muž. Podepsaný jako Tomáš N. Neznala jsem ho.
Prý mě dnes viděl na konferenci. A od té chvíle na mě myslí. Že mě pořád nosí v hlavě. A nejen tam.
Zvláštní pocit. Něco ve mně zpozornělo.
Psát o těle umí kdejaký nadržený zoufalec. Ale on to napsal tak, že se mi stáhl žaludek. Vzrušením. Tím tichým, co leze do břicha jako šepot. Psát o mých nalakovaných nehtících… tak něžně, s takovou posedlostí, že jsem se musela pousmát. Prý si je představuje. Jak se jimi dotýkám. Sebe. Jeho. Jak klouzají po skleničce, po krku, po zádech…
Natáhla jsem nohu a pomalu pohnula prsty, jako by na ně sahal on. Jako by je držel ve svých dlaních. Přesně věděl, jak zatlačit, kde se jen lehce dotknout, nechat to projít celým tělem.
A pak to přišlo.
On skutečně začal psát o mých nohou. Má slabost. Jako by věděl, co se mnou dělají tyhle detaily. Masáž. Jemná, důkladná. Palce zatlačí do chodidel, prsty přejíždějí po nártech. Rty. Jazyk. Každý dotek v naprostém soustředění. Trpělivost. A mně se začal stahovat dech. Přestala jsem číst. Musela jsem zavřít oči.
Viděla jsem to.
Ležím. On sedí přede mnou, drží mě za kotníky, dívá se, jako by si ve mně četl. A pak se skloní. Jeho rty se dotknou mého chodidla, jemně, pomalu. Přejede jazykem od paty až k prstům. Zavzdychám. A chci víc.
Zpráva pokračovala. Psala o napětí. O jiskření. O tom, že ví, co mi dělá dobře, a že si s mými nožkami chce nekonečně hrát. Oddat se tomu. Jako blázen s plnou vášní. Víc a víc. A že by mě jen tak sledoval… jak se pod jeho doteky rozplývám.
Nedočetla jsem to na jeden zátah. Mobil jsem položila. Nešlo to. Odzbrojil mě. Jako by mě znal. Nohy jsem přitiskla touhou víc k sobě. Abych cítila stehna, jak se o sebe třou. Cítila jsem chvění. Doslova. A teplo mezi stehny. A tu strašně drzou, sladkou chuť ho pustit dovnitř. Do své hlavy. Do těla.
Nikdy jsem nic takového od cizího muže nezažila.
A přesto jsem měla pocit, že mě zná.
Zatím jsem mu neodpověděla. Ale vím, že odpovím.
A vím přesně, jak chci, aby mě pozdravil příště.
