Byla tma. Pršelo. A já jela o pár kilometrů víc, než bych měla. Klasika — pozdě večer, prázdná silnice, rádio potichu, hlava plná myšlenek. Když se za mnou rozsvítily modré majáky, jen jsem si povzdechla. Zastavila jsem u krajnice a stáhla okénko.
Přistoupil k autu. Policista.
Vysoký, ramenatý, promočená uniforma se mu lepila na tělo. Měl klidný, hluboký hlas, když se sklonil k okénku.
„Dobrý večer, slečno. Víte, proč vás zastavuju?“
Usmála jsem se nevinně. „Tipuju, že ne kvůli úsměvu.“
Jeho koutky cukly, ale jinak zůstal naprosto profesionální. „Překročila jste rychlost. Můžete mi ukázat doklady?“
Podala jsem mu je, ale omylem — opravdu omylem — jsem přitom přejela prsty po jeho ruce. Cítila jsem, jak se mi zvedá tep. A nebyla jsem jediná. Na chvíli zaváhal. Jeho pohled sklouzl k mému výstřihu, kde se leskla kapka deště, která mi stekla z krku až dolů…
Vrátil mi doklady, ale místo toho, aby mě pustil, řekl: „Měla byste vystoupit. Potřebuju s vámi mluvit stranou.“
A tak jsem vystoupila. Déšť nám máčel vlasy i oblečení. Vedl mě ke služebnímu vozu, ale když se zastavil, byli jsme tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Moje tričko přilnulo k tělu, prosvítalo. Jeho pohled byl najednou jiný. Hlubší. Drsnější.
„Tohle není úplně standardní postup, že ne?“ zašeptala jsem.
Usmál se. „Ne. Ale jste mimořádně… komplikovaný případ.“
Když mi řekl, ať vystoupím z auta, myslela jsem, že půjde o běžnou kontrolu. Ale místo toho mě nasměroval k zadním dveřím služebního vozu. Otevřel je a jemně, ale pevně, mi naznačil, ať si sednu dovnitř.
Usedla jsem na zadní sedadlo, prostor stísněný, tmavý, okna zamlžená. Srdce mi bušilo a tělo už teď brnělo touhou. Když si sedl vedle mě a zavřel dveře, mezi námi se rozlilo ticho… napětí by se dalo krájet.
Otočil se ke mně. „Měla jste překročeno víc než jen rychlost. Tohle by byla pokuta. Body. Ale…“ sklonil se blíž, „můžeme to vyřešit jinak. Pokud mi důvěřujete.“
V tu chvíli jsem věděla, že to chci. Cítila jsem, jak se mi zrychlil dech, když jeho ruka sklouzla po mém stehně. Přes látku sukně, až pod ní, až tam, kde jsem už dávno byla vlhká a připravená.
Přitáhl si mě k sobě, jeho rty se přisály na moje. Polibek byl hladový, hluboký, tvrdý. Zvedl mě a posadil si mě obkročmo na klín. Kalhoty už měl rozepnuté, já si jen nadzvedla spodní prádlo — a vklouzla na něj jediným, plynulým pohybem.
Zalapala jsem po dechu. Bylo to úzké, těsné. Každý pohyb byl cítit naplno. Jeho ruce mi svíraly boky, vedl mě rytmem, který sílil. Dech mu ztěžkl, zatínal zuby, když jsem mu stiskla ramena a zaryla nehty do uniformy. Když jsem se nadzvedávala a dopadala zpátky, celé auto se tiše houpalo. Tlumené nárazy deště o střechu zněly jako soundtrack k něčemu zakázanému.
„Tohle je… zatraceně jiný typ výslechu,“ zašeptal mi do ucha, než mě políbil na krk a přirazil zezdola tak silně, až jsem zasténala.
V tu chvíli už nebylo cesty zpět. Ztratili jsme se v tom. V té intenzitě, té zakázanosti, v tom, že jsme v policejním voze u krajnice a děláme všechno, co bychom neměli.
Když jsme oba došli na vrchol, těla napjatá, slast rozlitá v každém svalovém záškubu, jen jsme tam zůstali. Dech těžký, doteky pomalé, intimní.
Opřel si čelo o moje.
„Asi to nezapíšu do hlášení,“ zamumlal.
Usmála jsem se. „A já ti to neřeknu žádné duši… pokud mě ještě někdy zastavíš.“
Ještě chvíli jsme seděli v policejním autě, zabalení v teple vlastních těl. Déšť kolem nás bubnoval, ale v autě bylo ticho — to tiché, uspokojené, naplněné ticho, které nás spojovalo víc než všechna slova.
On sáhl do kapsy uniformy, vytáhl bloček a z něj vytrhl malý papírek. Tužkou na něj cosi napsal, pak mi ho podal mezi prsty — jemně, s tím jeho drzým výrazem.
„Tady máš moje číslo,“ řekl. „Oficiálně… pro případ, že bys zase ujížděla před zákonem.“
Podívala jsem se na něj se smíchem, ale srdce mi poskočilo. Na papírku bylo číslo. A pod ním jediná věta:
„Zatčeno. Na doživotí.“
Uložila jsem si ten lístek do podprsenky, přímo na kůži. Patřil tam.
„A co když ti zavolám jen proto, že chci porušit pravidla znovu?“ zeptala jsem se, když jsem otevřela dveře auta.
Naklonil se ke mně, pohladil mě po zádech, přejel prsty až k pasu. „Pak ti doporučím, ať nepřibrzďuješ. Tentokrát tě zadržíme na víc než jen pár minut.“
Usmála jsem se. Vystoupila zpátky do deště, nohy trochu rozechvělé, tělo ještě rozpálené. Dveře se za mnou zavřely s tichým klapnutím.
Nastartovala jsem, světla se odrazila od kapek na skle. V zrcátku jsem ho ještě zahlédla stát v uniformě, s rukama v kapsách, s tím výrazem, co mi bude v hlavě ještě hodně dlouho.
A když jsem se rozjela, jediné, co jsem cítila, byla neochvějná jistota:
Tohle byl teprve začátek.
