Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy napíšu. Ale pořád na to myslím – a vlastně mě to pořád vzrušuje, i když už od té chvíle uběhlo pár týdnů. Možná to bylo tím, že jsme to měli v sobě už dlouho a konečně to prasklo… Byl pátek odpoledne. Vracela jsem se autem domů, trochu naštvaná, trochu mimo. Po pár kilometrech mě zastavila policejní hlídka. No… „náhoda“. Stál tam on – můj přítel. V uniformě. S…

Byla tma. Pršelo. A já jela o pár kilometrů víc, než bych měla. Klasika — pozdě večer, prázdná silnice, rádio potichu, hlava plná myšlenek. Když se za mnou rozsvítily modré majáky, jen jsem si povzdechla. Zastavila jsem u krajnice a stáhla okénko. Přistoupil k autu. Policista. Vysoký, ramenatý, promočená uniforma se mu lepila na tělo. Měl klidný, hluboký hlas, když se sklonil k okénku. „Dobrý…

Zaklepala jsem na dveře ředitelny. Jen jednou. Otevřela jsem dveře a vstoupila, pomalu, s úsměvem, který byl na půl cesty mezi respektem a výzvou. Na sobě jsem měla černou, přiléhavou halenku z jemného saténu, která lehce prosvítala. Pod ní – krajková push up podprsenka, kterou nešlo přehlédnout. Sukně – tmavě vínová, s vysokým pasem a rozparkem až k stehnu. Přesně takový, že se při každém kroku…

(Z deníku jedné drzé studentky, která ví, že ji máš v záložkách.) Zase ses koukal. Vážně… ty fakt myslíš, že si toho nevšimnu? Už potřetí tenhle týden. Přesně ve 22:47. Vracíš se jako školák, co tajně leze do kabinetu. Neříkáš nic. Jen koukáš, klikáš, prohlížíš… a čekáš. Na co vlastně? Na víc? Na mě? Nebo jen na chvíli, kdy to konečně nevydržíš a napíšeš mi? Myslíš si, že jsi nenápadný? Že když…

Nikdy jsem si s autoritami nerozuměla. Ani na základce, ani na gymplu… a ani na univerzitě. Pravidla mě vždycky víc svazovala než motivovala. Možná právě proto mě nový ředitel tak fascinoval. Byl přesný opak všeho, co jsem zvyklá ignorovat – přirozený respekt, klid, charisma. Nejmladší ředitel fakulty, a přesto působil, jako by měl v rukou celou univerzitu. A přesto… když jsem chtěla, dokázala…