Venku ještě úplně nesvítá, ale mezi závěsy už probleskují jemné pruhy světla. Pokoj je tichý, téměř posvátný ve svém ranním klidu, jako by celý svět na chvíli zadržel dech. Ležíme vedle sebe, tvoje paže je kolem mě a moje hlava spočívá na tvém hrudníku. Cítím, jak ti pravidelně a tiše bije srdce, pomalu, klidně, jako by se snažilo prodloužit každou vteřinu.
Jsem nahá a úplně odevzdaná, schoulená v tvém objetí. Tvůj dotek je jemný, občas přejedeš po mých zádech konečky prstů, až mi naskočí husí kůže. Přitáhneš si mě blíž, naše těla se spojí a tvůj dech se mi opře o krk, horký, pomalý, zastřený. Když do mě pomalu vklouzneš, vzduch mezi námi se zachvěje. Nedíváme se jeden na druhého, jen cítíme každý pohyb, každý nádech, jako bychom se milovali i mlčením.
Je to pomalé, něžné a tiché, ne proto, že bychom se báli, ale protože nechceme tu chvíli vyplašit. Tvé rty nacházejí ty moje, chvíli se zastaví na mém rameni, pak na krku, a znovu se vracejí zpět. Tvá ruka sevře tu mou, pevně, naléhavě, jako bys mě nechtěl pustit. V tichu pokoje slyším, jak mi šeptáš, že to se mnou nikdy neumíš ovládnout. Že ve mně mizíš a ztrácíš se, pokaždé znovu.
A já jen ležím pod tebou, zcela ti odevzdaná, bez myšlenek, bez slov. Vím, že tohle ráno nebude trvat věčně. Za pár hodin se vrátíme do svých životů, do svých světů, kde nejsme my, ale jen ty a já — každý zvlášť. Ale tady, v téhle posteli, je všechno jiné. Na pár hodin patřím jen tobě. A ty mně.
Kéž by to ráno nikdy neskončilo.
