Byla to už třetí přednáška, během které jsem se nedokázala soustředit. Seděla jsem ve třetí řadě a přesně jsem věděla, proč se mi oči každých pár minut zatoulaly ke katedře. Profesor — charismatický, přísný, brilantní — byl pro většinu studentek jen nedosažitelným snem. Ale já měla jedno tajemství.
Stalo se to po jednom semináři, když jsem zůstala jako poslední. Chtěla jsem se zeptat na něco ohledně eseje, ale jakmile se naše pohledy střetly, něco se ve mně zlomilo. Slova mi uvízla v hrdle. Jen se na mě tiše zadíval a já měla pocit, že vycítil, že to ticho mezi námi má větší význam než jakákoli věta o literární analýze. A pak, zcela nečekaně, udělal krok blíž.
„Tohle bych asi neměl,“ zašeptal tehdy, když se naše rty poprvé setkaly.
Od té chvíle bylo všechno jinak. Setkávali jsme se večer po výuce, když byla budova A už prázdná. Místo knih jsme řešili zakázanou touhu, místo poznámek jsme si vyměňovali vzkazy plné skrytých náznaků. Jeho ruce byly pevné, zkušené, a moje tělo reagovalo s takovou dychtivostí, až mě samotnou překvapovalo, co všechno ve mně probouzí.
Jednoho deštivého večera mi poslal zprávu: „Kabinet 6. patro. Zamčeno. Přijď, pokud se nebojíš…“. Neváhala jsem. Srdce mi bušilo a věděla jsem, že překračujeme hranici, za kterou není návratu.
Kabinet voněl po starém dřevu a jeho parfému. Jakmile jsem zavřela dveře, chytil mě za zápěstí, přitiskl mě ke zdi a políbil na krk. Jemně, ale s tou nepopiratelnou vášní, kterou jsme už oba nedokázali skrývat. Jeho hlas mi zašeptal do ucha:
„Dnes nejsi studentka. A já nejsem profesor.“
Moje sukně se zvedla, prsty mu klouzaly po mém stehně. Dech se mi zrychlil. Jeho ústa byla všude — na mém krku, klíční kosti, až po kraj podprsenky, kde se zdržel o něco déle. Když mě pohladil mezi stehny, byla jsem už vlhká a napjatá očekáváním. Zachvěla jsem se, když do mě pronikly jeho prsty, a jediné, co mě drželo na nohou, byla zeď za mnou.
Bylo to syrové, napjaté, nebezpečné. Ale zároveň něžné — mezi každým pohybem, dotykem a vzdechem byla vášeň, kterou jsme nemohli zastavit.
Když si mě vzal zezadu na svém pracovním stole, jediný zvuk, který rušil ticho chodby, bylo tlumené skřípání nábytku a moje tiché vzdechy, které jsem se snažila potlačit. Marně. Každý jeho příraz byl důkazem toho, jak moc riskujeme — a jak moc to oba chceme.
Když bylo po všem, opřel si čelo o mé rameno, oba jsme sotva dýchali.
„Tohle…“ začal tiše.
„…už není jen hra,“ zašeptala jsem zpět.
Jen mě políbil do vlasů. Bez dalších slov. A já věděla, že jsme právě otevřeli dveře, které už nepůjde zavřít.
