Červená knihovna

„Zajímalo by mě…“, řeknu se značným úsilím v hlase, když od tebe přebírám látkovou tašku plnou knih všech možných žánrů, „…který knihovník ti schválil tolik knih na půjčení.“
„Někdy stačí jen hezky poprosit.“ Odpovíš a prohlédneš si, jak se mi napne košile, zatímco vkládám tašku do auta.
„Navíc, některé knihy jim tam dávám dobrovolně. Děkuji, že jsi mi přijel na pomoc, chtěla jsem to udělat už dlouho.“
Naposledy porovnám tašku na bedně plné dobrodružných románů a usměju se na tebe. Vidíš, jak se mé oči kochají nádherou tvých šatů smaragdové barvy, prohlíží každý jejich záhyb a zastavují se na každém kousku, který nezakrývají. Víš, že jsem ti šaty několikrát pochválil, a je ti jasné, že to během pár vteřin udělám znovu. Přeci jen, přesně kvůli tomu sis je kupovala. Věděla jsi, že to dlouho nevydržím, ale chtěla jsi slyšel chválu co nejdřív, a tak ses otočila a natáhla ses pro klíče od domu. Ano, mohla jsi udělat ještě krok. Ale to bych neměl šanci vidět, jak se smaragdová látka sune po tvých lýtkách a pomalu odhaluje elegantní křivky tvých nohou.
„Ty šaty jsou vážně nádherné.“ Ozve se za tebou a ty spokojeně zavrníš. Je ti naprosto jasné, že o žádných šatech tu není řeč. I tak ale s milým úsměvem poděkuješ, zabouchneš a necháš si otevřít dveře od auta.
„Jen doufám, že nebude na cestě moc aut.“ Povzdechneš si, když nastartuji.
„Proč? Alespoň bude cesta delší. Pochybuji, že nám dojdou témata.“
Vidíš na mě, že bojuji sám se sebou, a poté souboj prohrávám.
„A zabavit v koloně se můžeme vždycky.“ Řeknu pubertální poznámku, ale tvou naprosto nevinnou otázku „Aha, a jak?“ přejdu mlčením.
Vyrážíme na cestu, a ta, stejně jako konverzace, příjemně plyne. Cestu téměř nevnímáš. Většinu času pozoruješ mou ruku, která po každém zařazení zaujme pozici vedle řadící páky, jen pár milimetrů vedle tvé sedačky, a snažíš se ji donutit k pohybu o pár centimetrů doprava, kde by mohla spočinout na lemu tvých šatů. Dokonce se snažíš poposednout tak, abych se tě omylem dotkl, ale špatně to vyhodnotím a zeptám se tě, jestli je ti dobře.
„Ano…“ řekneš s povzdychem a snažíš se zahnat další hříšné myšlenky. u. Ruku v ohrnutém rukávu nicméně ne a ne odignorovat. Jen kousíček by chyběl, abych se dotkl saténové látky, mohl bych ji odhrnout, bříška mých prstů by zabloudila po stehnech výš…
„Jsme tu!“ vytrhnu tě z myšlenek a prudce zahnu na parkovací místo. Zazubím se na tebe, ale můj uličnický úsměv přejde do příjemného. Odepneme pásy a natočíme se k sobě.
„Děkuji, že jsi mě sem svezl, i když jsi měl tolik problémů.“ Řekneš a nahneš se.
„No já počítám, že si to maximálně užiju.“ Mrknu na tebe spiklenecky a jdu ti vstříc. Má ruka konečně najde útočiště na tvém stehnu a když se naše rty setkají, jemně ho zmáčkne. Nezůstáváš mi nic dlužná a tvá ruka naprosto sebevědomě najde cestu do mého klína. A tam zjistíš, že jsem velice dobrý lhář. Z konverzace jsi to nepostřehla, soustředila ses na sebe a absolutně ti nedocházelo, že ty drobné narážky, dvojsmysly a flirt na mě měly mnohem větší vliv, než jsi čekala. Konkrétně o několik tvrdých, nalitých centimetrů větší. Zalapáš po dechu a raději mě pustíš ze svého sevření.
„Wow…“ zašeptáš a můj zrychlený dech je ti jasným souhlasem.
Vyndám klíčky, vystoupím, pomohu ti z auta a vyndám bedny a tašku z kufru. Kdybych věděl, že knihovna bude až ve druhém patře, vzal bych si batoh.
Vcházíme dovnitř secesní budovy a kráčíme po kamenném schodišti nahoru. Vidíš, jak se na mě napíná košile, a přemýšlíš, jestli je boule na kalhotách, skrytá pod banánovkami, vidět z jiných úhlů. Projdeme delší chodbou a vejdeme do dvoukřídlých dveří se zlatým nápisem.
Knihovna je velice prostorná, a v tuhle denní dobu téměř prázdná. Uprostřed je kulatý pult a za ním knihovník ve středních letech. Dojdeme k němu a já ho vyruším od četby hlasitým zvukem, když položím na zem bedny s knihami.
„Pšššt…“ zaševelily rty pod pěstěným knírem a znuděné oči mě zlostně provrtaly.
„Výtah by vás nezabil…“ odpovím, ale pak už nechám mluvit tebe. Začneš se s ním vybavovat, řešíte různé formality, a já se začnu šeredně nudit. A fantazie se pomalu roztáčí. Jednu ruku ti ovinu okolo pasu a dál sleduji knihovníka. Zatím v jeho očích musíme vypadat jako pár, který se prostě až moc hezky oblékl na to, že se jde zbavit starých knih. A předpokládám správně. Absolutně nevěnuje pozornost tomu, co dělám, a jeho prst dál brousí po formuláři. Lehce se natočím a přitáhnu si tě blíž k sobě. Na boku teď cítíš věc, kterou jsi cítila i v autě, ale tentokrát v plné délce, připravenou na to pořádně pozlobit tvou představivost. Musím uznat, že kdybys neztratila nit, myslel bych si, že to s tebou ani nehnulo. Takhle ale vím, že hraji na správnou strunku. Ruka, doteď omotaná okolo tvého boku, začne sjíždět níž a hladit tě po boku, po zadečku, který sem tam jemně zmáčkne, a po stehnech. Užívám si každičký záhyb tvých šatů, v úrovni boků cítíš, jak moc si to užívám. Tvá ruka mimovolně sjede k mému pasu a chce mi oplatit trápení, ale v tu chvíli knihovník prohlásí, že si knížky zkontroluje a ať si zatím vybereme, jestli chceme nějakou náhradu a vyplníme formulář, a prudce vstane.
Automaticky tě pouštím a odtahuji se z nebezpečného dosahu tvé ruky. Tak blízko! Bereš mě alespoň za ruku a táhneš mě dozadu, mezi beletrii. Zákoutí je menší, s jedním psacím stolem a třemi křesílky. Chceš něco říct, ale místo toho usedáme ke stolu a já sahám pro tužku.
„Takže, Terezko, máme tady co vyplňovat…“ řeknu a posadím se proti tobě. Začne neskutečně nudné vyplňování sérií, autorů, názvů knih, důvodů, proč věnujeme knihovně a tak dále. A stejně jako jsem se já nedokázal udržet na recepci, ani ty se nenecháš zahanbit. Když vzhlédnu od formuláře, protože ti odpověď trvá déle než jindy, zjišťuji, že jedna erární tužka systematickými pohyby mizí a opět se objevuje ve tvém dekoltu. Tvůj pohled mluví za vše a má na mě přesně ten efekt, o který jsi stála.
„Pokračuj…“ povzbudíš mě a kousneš se do rtu. Tvé mandlové oči mě rozpalují a tužka mizí mezi zelenými pásky, jen, aby se až na konci zastavila a znovu vyjela zpět. Snažím se zopakovat otázku, ale je vidět, jak mi to nejde.
„Vy-vydání? 1986 nebo 1992?“ zakoktám a odkašlu si, což má za následek syknutí od knihovníka.
„Promiň, neslyšela jsem, možná bych si měla sednout blíž.“ Řekneš a vstaneš. Člověk by čekal, že si vybereš židli kolmo vedle mě, ale to by vedlo k úplně jiným praktikám, než nad kterými přemýšlíš.
Sedneš si na kraj stolu, dvěma plavnými pohyby si zuješ střevíčky, takže s cvaknutím dopadnou na zem, a nohy opřeš o opěradla křesílka.
„Znovu otázku, prosím…“ zašeptáš a roztáhneš kolena od sebe. Nadzvedneš obočí a koutky úst, a jediným kmitnutím očí dolů mi naznačíš, že se mohu pokochat. Poté otočíš hlavu a začneš sledovat dveře. Ucítíš mé doteky na kotnících, začínám tě hladit, špičky prstů přejíždí po lýtkách a laskají je, užívám si každičký milimetr hladkých nohou, který mi dovolíš objevovat. Když se mi podíváš do očí, zjistíš, jak velké soustředění v něm je. Žiju jen a pouze pro tento okamžik, a je vidět, že si snažím tu nádheru vštěpit hluboko do paměti. Tvé ruce sjedou k látce sukně a pevně ji uchopí. Podívám se ti do očí a ty se usměješ. Jsi si absolutně jistá, že jsem momentálně ve tvé moci. Začneš tahat vzhůru a odhalovat víc a víc z krásy svých nohou. A nejen toho. Držím, poslušně, jako pes, a neodtrhávám pohled z tvých očí. Až v momentě, kdy mi naznačíš, se odvážím zadívat dolů. Srdce se mi na chvíli zastaví a dech se mi zatají. Krajkové spodní prádlo v černé barvě, s malou mašličkou uprostřed, kontrastuje se síťovinou spodničky, a křivky okolo prozrazují pečlivě oholený klín.
Položím obě ruce na tvá lýtka a sehnu se mezi ně. Začnu laskat tvé nožky a nedočkavě se posouvám výš a výš ke klínu. Ty mezitím zůstáváš duchapřítomná, a i když tě pud sebezáchovy pomalu opouští, dáváš pozor, jestli někdo nejde. Užíváš si mé doteky, které od prstů přešly k celým dlaním, a sleduješ vlhkou cestu polibků, jenž uctívají tvé božské tělo.
Zakašlání od recepce nás nicméně vytrhne z transu, který by měl za následek oblečení na zemi a doživotní zákaz do jedné z největších institucí v téhle části Prahy. Vzpamatuji se, vezmu tě za boky a prudce tě stáhnu na svůj klín. Cítíš, jak se naše klíny potkávají, ten tvůj zahrnuje můj úd horkou šťávou, která pomalu prosakuje látkou kalhotek a vpíjí se do textilie kalhot.
„Netušil jsem, že je chození do knihovny tak vzrušující.“ Řeknu a vášnivě tě políbím.
„Asi jsem dělal něco špatně.“
Začnu tě líbat na šíji a mé ruce se dostávají do záhybů, o kterých jsi myslela, že jsou bezpečně schované pod látkou šatů. Při každém polibku cítíš drobné nadzvednutí v mém klínu, a vděčně mu odpovídáš dalšími a dalšími proudy chtíče. Cítíš, jak můj jazyk tančí po tvém krku a sem tam se přidají i zuby, jimiž tě jemně stisknu. Unikne ti sten a víš, že teď jsi ty ta, kdo je v koncích.
„Pšššt, nebo vyrušíš knihovníka.“ Zašeptám a naše rty se setkají. Naše jazyky se propletou ve slastných pohybech a jdou si vděčně vstříc, a tvé prsty vjedou do mých vlasů s vášní tobě vlastní. Ještě, že knihovník trpěl nějakým drobným respiračním onemocněním, a dal nám tak předem vědět, že se blíží. Mohli jsme tak urychleně zaujmout naprosto nevinné pozice na opačných stranách stolu, a dál pokračovat v sepisování. Knihovník vešel, zeptal se tě na pár detailů o určitých knihách, a doporučil novou beletrii v horních řadách této místnosti. Poté opět odešel.
Zbytek sepisování se již obešel bez provokací, nicméně ti bylo jasné, že něco vymýšlím. A v momentě, kdy jsi vstala, aby ses podívala na doporučovanou literaturu, a došlo ti, na co se chystám, bylo už pozdě. Obě ruce jsi měla nahoře, snažíc se sundat knížku z vysoké police, stačíš se jen prudce otočit a přirazím tě na regál s knihami, z nichž dvě spadnou na zem. Nevšímám si jich a klekám si k tobě. Okamžitě mířím za nektarem, kterých ti teče z klína. Dvěma prsty odtahuji škrobenou látku kalhotek a hned tisknu rty na venušin pahorek. Stihneš jen vydechnout a pevněji se chytit police. Jazyk kmitá po nejcitlivějších místech a zaplavuje tvé tělo jednou vlnou horka za druhou. Po chvíli cítíš, že se blíží tvůj vrchol, a tak se odvážíš přehodit jednu nohu přes mé rameno. Lehce se pokrčíš a natiskneš mou hlavu na tvůj klín. Vnímám to jako rozkaz a k jazyku se přidají prsty, rozhrnující tvé závojíčky a dráždící vstup mezi ně. Jen tak tak se stihneš zakousnout do ruky, než vlna horka projede tvým tělem, a na zem dopadnou další knihy, prozrazující úspěšnost mého snažení.
Zatímco se snažíš upravit a já rovnám knížky do polic, vchází knihovník. Ještě potřebuješ chvilku, a tak na něj spustím. Stejně už mě nemá rád.
„To jste na nás nastražil schválně, že? Nejlepší knížky si necháváte až na nejvyšších policích, aby se tam jen tak někdo nemohl podívat a akorát to na něj popadalo, co?“
Knihovník, totálně zmatený mým útokem, zakoktal něco ve smyslu, že je všechno připravené, a ať mu to nezapomeneme podepsat cestou ven. Dveře se za ním zavřely a my si oddychneme. Snad za to mohl dopamin, ale oba se rozesmějeme. Pomohu ti upravit se, nazuji ti boty, a oba vyrazíme k recepci. Máš rudé tváře a po celém těle ti tepe horkost, ale tváříš se celkem nenápadně, na rozdíl ode mě. Na každém kousku mého těla je vidět napětí, vzrušení a chtíč. Je ti jasné, že takhle nesejdeme ani patro. Proto hledáš jakoukoli záminku, jak mi pomoci.
„Hele, to je výhled, panečku!“ rozkřikneš se a vysloužíš si tak přísný pohled knihovníka. Dojdeš k vysokému oknu, ze kterého je vidět na celé nábřeží, Emauzy, kostel na náměstí Míru, prostě pastva pro oči. Ale hlavně, je to v celkem úzké uličce, kam se nedokážou vmáčknout dva lidi vedle sebe. Musím proto poslušně za tebou. Dovedeš mě až k oknu a začneš mi něco ukazovat. Cítíš můj vzrušený dech za svým levým ouškem, mé tlukoucí srdce mezi svými lopatkami a mou pulzující chloubu na svém kulatém zadečku.
„Vklouzni do mě…“ zašeptáš směrem ke mně a odpovědí ti je třes procházející celým mým tělem.
„Rychle a potichu, nemáme moc času!“ špitneš ještě jednou a nadzvedneš sukni tak, aby se „omylem“ zachytila za párek mých kalhot. Na nic nečekám. Uslyšíš tiché rozepnutí zipu. Lubrikant není potřeba. Ne po tom představení, které jsem ti před chvílí předvedl. Ucítíš, jak do tebe pomalým, ale táhlým pohybem zajedu až po kořen a tvůj sten zastaví má ruka na tvých rtech. Chtěla jsi naše spojení zamaskovat nějakými řečmi o místních kostelech, ale už teď víš, že to nebude možné. Čekáš, že se začnu pohybovat, ale zůstávám v tobě naprosto nehnutě. Přemýšlíš, co je špatně. Uvažuješ, jestli nechci vycouvat, jestli se mi nehoní hlavou, že jsme to přehnali, a že nás kdokoli může načapat, kor, když je knihovník tak blízko, jen za dvěma rohy. Možná se v mé hlavě ozývá zdravý rozum.
„Jestli se pohnu, udělám se…“ zašeptám ti do ucha, a v mém hlase se mísí vzrušení s absolutním vyděšením.
„Já… já… jestli se pohnu, tak… nemůžu ho ani vytáhnout.“ Pokračuju vyplašeně a každé mé slovo způsobuje nával horka ve tvém klínu. Cítíš, jak tě dokonalé plním, a přemýšlíš nad tím, jak láskyplně mě dole svíráš. A zaplaví tě vzrušení. Ta ztuhlost, dokazující, že to myslím smrtelně vážně, strach v mém hlase, pevné, křečovité sevření tvých úst, to není jen hraní. Máš mě kompletně ve své moci. Jsi absolutní paní mého orgasmu. Jsi bohyně, jejíž jediný pohyb mě pošle k extatickým výšinám. Můžeme tu stát minutu, pět, deset, hodinu, a ty jseš si jistá, že se ani nepohnu, že jsem ti naprosto oddán. A mé maximální vzrušení tě začne pohlcovat také.
„Nehýbej se!“ sykneš a sama se snažíš o co nejmenší pohyb.
Sáhneš si rukou mezi stehna, odhrneš sukni, vklouzneš prsty za lem kalhotek a pár rychlými pohyby se přivedeš k druhému vyvrcholení. Celou tu dobu se mě jednou rukou držíš, abychom se nehnuli o jediný centimetr. Třeseš se po celém těle, cítíš pulzování ve slabinách a užíváš si svou chvíli uspokojení. A pak se, v rámci svého orgasmu rozhodneš ukončit i mé trápení. Prohneš se v zádech, necháš mě ze sebe téměř vyklouznout a přirazíš zpět proti mému klínu. Ucítíš, jak se mé prsty zaryjí do tvých boků, zakousnu se ti do krku a ty cítíš, jak se naposledy snažím vše oddálit, ale nezvládám to. Čekáš na explozi, která přijde po pár vteřinách. Zapulzuji a pevně se na tebe natisknu. Cítíš, jak tě dokonale plním několikadenní dávkou, cítíš, jak se do tebe vše nevejde, můj nektar ti stéká po nohách a s každým pulsem odkapává na podlahu. Podlitina, kterou ti tvořím na krku, je vcelku bolestivá, ale držíš, protože víš, že jinak bych se rozkřičel na celou knihovnu, a bůh ví, jestli bychom nejeli domů v policejním antonu. Dáš mi ještě pár vteřin, pak se jemně vymaníš z mého sevření, z kabelky vytáhneš kapesníčky a postaráš se, aby po nás nezbylo nic než jen dusné horko v jedné z uliček místní knihovny.
Knihovník ani nezvedne výraz, poděkuje nám za přínos knihovně a odignoruje tón v mé odpovědi, že se sem rádi vrátíme. Nejdřív ale odbíháme do auta, protože je nám jasné, že tuhle předehru nemůžeme nechat jen tak, a hodláme naplno zneužít tvůj prázdný byt, kde je díky absenci knih mnohem víc místa na další dovádění.