Bylo dusné odpoledne. Teplý asfalt se leskl, slunce opékalo kapotu a moje Alfa si spokojeně vrněla po okresce. V reprácích hrála Sabina Carpenter, okno stažené, ruka volně položená na řadicí páce. Měla jsem chuť na něco sladkého. Třeba studený airwaves… nebo pálivou poznámku od cizince na pumpě.
Místo toho to udělalo PRÁÁÁSK.
Zatáhlo to doprava a já to hned věděla. Zadní kolo. Přesně to, které se mi ještě včera nezdálo. Zajela jsem na krajnici. Samozřejmě nikde nic a nikdo. A taky samozřejmě… sukně, tílko, rozpuštěné vlasy a nálada, kterou bych popsala jako: už si mě někdo konečně podejte.
Vystoupila jsem, zkontrolovala škody a pak se sehnula ke kolu. Sukně mi povolila nad stehna. Někde mezi zaklenutím a zaklením jsem zaslechla auto.
SUV. Tmavé, pomalé, sebejisté. Zastavilo kousek za mnou.
Z výšky vystoupil on. Čistá košile, silné předloktí, stín v očích. Nic neříkal. Jen se podíval. A pak ještě jednou. Pomaleji.
„Vypadá to na problém.“ „Jenom jeden?“ odpověděla jsem a usmála se. Trochu nevinně, víc provokativně. „Záleží, jaký máš den.“
Než jsem stihla cokoli říct, byl u mne. Zvedl z kufru hever, sundal bundu, vyhrnul si rukávy. Dívala jsem se. A nedívala schválně.
Přitom jsem se opírala o kapotu. Jedna noha opřená o lem auta, bok lehce vytočený. Sukně ještě výš. Nehodila jsem ani pohledem, a přesto jsem cítila jeho oči na sobě. Přes látku. Skrz kůži.
Když utáhl poslední šroub, narovnal se. Cítila jsem ho za zády dřív, než promluvil. Ten typ ticha, co ti projede páteří dřív, než se tě někdo dotkne.
A pak se dotkl.
Ne rukou. Tělem. Tvrdým. Bez otázek.
Opřel mě o auto. Ruce mi jemně roztáhl na kapotě, jako kdyby zjišťoval, kolik místa zabírá moje touha. Sklonil se k uchu.
„Měla bys mě zastavit. Ale neuděláš to.“ Zatajila jsem dech. „Chceš to. A víš, že to vím.“
Jeho dlaň mi zajela pod sukni. Neohroženě. Bez hledání. Našla mě mokrou. Přesně takovou, jakou si mě přál. A já si přála, aby přestal být jemný.
⸻
Klekl si za mě. Na silnici. Pod kola Alfy. Pod žár nebe. A pak… mě políbil.
Jazykem. Jemně. Jistě. Přesně tam. Bez varování.
Ohlédla jsem se dozadu, ale jen trochu – víc jsem se bála, že ztratím kontrolu. Ale o tu už dávno nešlo.
Přitiskl mě víc ke kapotě. Jeho dlaně mě držely přesně tak, aby to bylo trochu hrubé… ale ne bolestivé. Tohle bylo vlastnictví. Ne láska. Ne vztah. Jen dominance a mokré stehno.
⸻
Když vstal, jeho výraz byl klidný. Ale v očích měl oheň. Rozepnul si pásek. Pomalu. Přesně tak, jak ti někdo dává šanci říct „ne“ — ale ty ji nepoužiješ.
Cítila jsem ho. Tvrdého. Horkého. Přitlačil mě na auto ještě silněji. „Jestli začneš sténat moc nahlas, přetáhnu tě přes kapotu a zmlknu tě dlaňí.“ Zavřela jsem oči a jen přikývla.
A pak… mě vzal. Ne jako někdo, kdo tě miluje. Jako někdo, kdo tě potřebuje. Pomalý nájezd. Drsný stisk. Bez povolení. Bez výmluv. Bez návratu.
Alfa se třásla. Moje tělo taky. A svět se zmenšil jen na dvě osoby a jedno zadní kolo, co to celé začalo.
Ještě jsem se třásla, když zapínal pásek. Já stála opřená o kapotu — rozcuchaná, duchem jinde, vlhká nejen mezi stehny, ale i v očích. Ne slzami. Tou atmosférou. Tou chemii, co se nedá ani vyvolat, ani předstírat. Jen nastane… když všechno bouchne.
Vyměnil kolo, opravil mě — a nezapomněl na žádný detail. Když podal klíče zpět, držel je déle, než bylo nutné. „Příště… nečekej na defekt. Prostě napiš.“ „A co napíšu?“ „Že už neřídíš. Jen se necháš vézt.“
Nasedl zpět do SUV, pomalu odjel. Neotáčel se. Nemusel.
A já? Nastartovala. V očích lesk, v klíně žár, na rtech úsměv. Alfa se rozjela tiše, ale já v hlavě slyšela křik. Vzdechy. Pokračování.
Protože s ním to není naposledy. S ním nikdy nevíš, kdy bouchne další kolo.
