Brala bych hned!!!

Seděl jsem večer doma a z nudy prolézal Amíky. Můj inzerát tam visel už pár dní – přímočarý, bez obalu. Žádné omáčky, žádné kecy o víně a západech slunce. Jen jasný vzkaz: Hledám ženskou, co ví, co chce. Nepiš, pokud to jen zkoušíš.

A pak najednou… notifikace. Zpráva.

„Brala bych hned.“

To bylo všechno.

Klikl jsem na profil – pár, ona psala. Fotka decentní, ale zadek mluvil za všechno. Ještě pár fotografií bez obličeje, top postava, prostě pro tuhle holku mám přesně tento inzerát. Taková ta ženská, co tě nenechá spát, ani když tě fyzicky neunaví.

„Kde seš?“ napsal jsem zpátky.

„Budějky. Máš auto?“

„Jasně.“

„Přijeď na zdejší vyhlášenou vyhlídku. Pojedem pak kousek bokem. Nechci, aby mě někdo viděl.“

Za půl hodiny jsem stál na parkovišti. Byla tam dřív. Opřená o své auto, v legínách a volném tričku. Vypadala nenápadně. Ale oči… ty mluvily pořád stejně. Chtivě. Jako by mě svlíkala pohledem už na dálku.

„Ahoj,“ řekla, když jsem vystoupil.

„Ahoj. Neztrácíš čas.“

„Nejsem tu na výlet.“

Beze slova nasedla ke mně do auta. Zapadla do sedačky, stáhla si bezpečnostní pás… a podívala se na mě s tím pohledem, který nešlo číst jinak než jako výzvu.

Chvíli jsme seděli jen tak. Ticho. Nabitý vzduch.

Pak se naklonila ke mně. Její rty byly najednou na mých, jazyk si žádal prostor. Polibky drsné, bez varování. Ruka mi zajela do rozkroku, pevně, rozhodně.

„Máš ho tvrdej,“ vydechla.

„To děláš ty,“ odpověděl jsem a nastartoval auto.

Popojeli jsme bokem, za zatáčku, kde už nebylo vidět zpět na město. Zastavil jsem, vypnul motor. V tu chvíli už se přesunula na mě, přehoupla se přes řadící páku a začala mě svlíkat. Kalhoty šly dolů. Pusa plná chtíče. Dýchala nahlas. Bez stydění.

„Chci ho v sobě. Teď.“

Přesunuli jsme se dozadu. Zadní sedačky nás čekaly jako aréna. Hodil jsem ji na záda, jedním pohybem jí stáhl legíny i kalhotky. Byla vlhká, připravená. Klekla si, opřela se o opěrku. Zadek vystrčený, pohled přes rameno.

„Dělej. Nehraj si.“

Vnikl jsem do ní tvrdě. Žádná romantika, jen syrový pohyb. Auto se začalo hýbat v rytmu. Skla se zamlžila jak ve scéně z Titanicu. Ona sténala, potichu, ale syrově. Každý příraz brala jako nutnost, jako úlevu.

Chytil jsem ji za vlasy, přitáhl blíž. Tělo se jí napínalo, boky se mi tlačily vstříc. Chtěla to celým tělem. Otočila se na záda, stáhla mě na sebe a podržela si ho sama. Přirážela si mě dovnitř, dokud nevystřílel poslední náboj.

Leželi jsme zadýchaní. Ona rozcuchaná, s potem na čele a úsměvem, co říkal: Tohle bylo přesně ono.

„Ty vole…“ vydechla.

„Tohle bys měla dělat častějc,“ řekl jsem.

„Možná budu.“

Natáhla si legíny, dala mi ještě jeden polibek a beze slova vystoupila.

Nasedla do svého auta. Ještě se otočila přes otevřené okno.

„Brala jsem. A nelituju.“

Pak odjela. Jen světla jejího auta se vzdalovala tmou.

A mně v hlavě zůstávala jediná myšlenka: Tak se to má dělat.