Seděl jsem večer doma a z nudy prolézal Amíky. Můj inzerát tam visel už pár dní – přímočarý, bez obalu. Žádné omáčky, žádné kecy o víně a západech slunce. Jen jasný vzkaz: Hledám ženskou, co ví, co chce. Nepiš, pokud to jen zkoušíš. A pak najednou… notifikace. Zpráva. „Brala bych hned.“ To bylo všechno. Klikl jsem na profil – pár, ona psala. Fotka decentní, ale zadek mluvil za všechno. Ještě pár…

Víš, někdy se stane, že někam odjedeš s tím, že si jen vyčistíš hlavu… a pak se vrátíš jiný. Byla to moje první dovolená o samotě. Potřeboval jsem vypadnout – od ruchu, lidí, pracovního tlaku. Prostě vypnout. Našel jsem starý zámeček přestavěný na penzion, zasazený do zelených kopců. Všechno tam bylo jiné – pomalejší, klidnější. Jako by se tam čas nepočítal. První den jsem si vzal skicák a sedl…

Celý den jsem byl v napětí. Psali jsme si týdny, flirtovali, napínali jeden druhého. Chemie mezi námi byla nepopiratelná a dnes večer se konečně měla proměnit v realitu. Když jsem ji poprvé spatřil naživo, byl jsem okouzlen. Dlouhé vlasy jí splývaly na ramena, oči jiskřily a na rtech jí pohrával ten sebevědomý úsměv, kterým mě okamžitě dostala. Byla přesně taková, jakou jsem si představoval –…

Přišla pozdě. Záměrně. Na podpatcích, které jí klapaly po podlaze cukrárny jako výsměch tichu. Sukně jí sahala těsně nad kolena, černá jako noc, a oči? Oči říkaly “nepřibližuj se, pokud to nemyslíš vážně.” Usadila se naproti a objednala si espresso. Ani nečekala, až si sednu pořádně – rovnou přešla do narážek, co by jiným připadaly drzé. Mně ale rozproudily krev. Hrála si se lžičkou, jazykem…

Nikdy jsem netušil, že mě sraz třídy dostane do postele se spolužačkou, o které jsem kdysi jen snil. Vše začalo nevinně. Dorazil jsem do hospody, u stolu spousta známých ksichtů. Smích, pivo, starý historky. A pak jsem ji uviděl. Lenka. Byla vždycky ta hezká holka, trochu nedostupná, trochu drzá. V černých šatech, co končily kus nad koleny, s rudou rtěnkou a pohledem, kterej říkal: Vím, co…

Svatby fakt nemusím. Nacpaný obleky, přetvářka, švédskej stůl, kde ti před nosem zmizí poslední losos, a všechno to falešný nadšení typu „brzy přijdeš na řadu i ty!“ Jo, jasně, babi. Ale tahle svatba byla jiná. Protože tam byla ona. Linda. Družička s šaty barvy vína, který se na ní držely tak, že i ten vínovej ubrus žárlil. Měla vlasy stažený do ležérního drdolu, z něhož vypadávaly pramínky…

Byl jsem v obchodě s oblečením, když mě zaujala slečna, která tam pracovala jako prodavačka. Měla na sobě elegantní uniformu a její úsměv zářil, když pomáhala zákazníkům vybírat oblečení. Když jsem si prohlížel trička na stojanu, všiml jsem si, jak se na mě občas podívá. Po chvíli jsem se odvážil a přistoupil k ní. „Dobrý den, mám problém vybrat něco, co by mi slušelo. Můžete mi poradit?“ zeptal…