Seznámili jsme se na seznamce. Pár zpráv, pár úsměvů v telefonu, a už po dvou dnech jsme spolu seděli v kavárně. Odpoledne uteklo rychleji, než jsme čekali. Povídali jsme si, jako bychom se znali roky. Bylo to přirozené, příjemné… a když přišlo na loučení, polibek, který jsem jí vtiskl na rty, byl jemný, nesmělý a přesto v sobě nesl něco, co se nedalo vysvětlit.
Večer jsme si ještě dlouho psali. Každá zpráva byla o něco odvážnější, každé přiznání nás přiblížilo k jediné myšlence: že jsme se neměli loučit. Někdy po půlnoci padla ta otázka schovávaná mezi řádky, ale jasná: „A co kdybys ještě přijel?“
Nemusel jsem přemýšlet. Za chvíli jsem stál znovu u jejích dveří. Otevřela v noční košili, vlasy rozcuchané, oči rozsvícené očekáváním. Slova nebyla potřeba. Naše druhé setkání nezačalo povídáním, ale polibkem, který už nebyl nesmělý. Tentokrát byl hladový, dychtivý, plný touhy.
Kroky nás samy zavedly do ložnice. Doteky se střídaly s úsměvy, dech se mísil, až zmizely všechny hranice. Bylo to přirozené, nenucené, jako by naše těla čekala jen na ten správný okamžik. Touha se rozlévala mezi námi a já věděl, že tentokrát už se nebudeme loučit s pocitem prázdnoty.
A překvapení? Když jsme po všem leželi vedle sebe, vyčerpaní a šťastní, otočila se ke mně a zašeptala: „Víš, že jsem nikdy nikomu nedovolila přijít takhle hned první noc?“
Usmála se a přitiskla se blíž. V tu chvíli jsem věděl, že to nebyla jen náhoda. Že ten polibek na rozloučenou byl vlastně začátek, ne konec.
