Byl to dětský tábor, ale v té době tam ještě žádné děti nebyly. Všude kolem probíhaly přípravy – stavěly se stany, nosilo se vybavení a každý měl ruce plné práce. Já jsem tam byl poprvé, úplný nováček, rovnou v kuchyni. Čekaly mě celé prázdniny u sporáku. Ostatní už se znali, já si teprve hledal svoje místo. Po večerech se sedávalo u ohně nebo v jídelně. Povídalo se, smálo, občas někdo brnkal na…

Seznámili jsme se na seznamce. Pár zpráv, pár úsměvů v telefonu, a už po dvou dnech jsme spolu seděli v kavárně. Odpoledne uteklo rychleji, než jsme čekali. Povídali jsme si, jako bychom se znali roky. Bylo to přirozené, příjemné… a když přišlo na loučení, polibek, který jsem jí vtiskl na rty, byl jemný, nesmělý a přesto v sobě nesl něco, co se nedalo vysvětlit. Večer jsme si ještě dlouho psali.…

Dveře se tiše zavřely a klub zůstal za námi, udušený v dálce. Tady bylo jiné ticho, těžší. Vzduch byl nasycený kadidlem, potem a vínem, světlo svící kreslilo stíny po závěsech, které rozdělovaly prostor na úzké výklenky. Bylo to jako vejít do chrámu, ale ten chrám sloužil jiné víře – víře v tělo. Ze stínů se ozývalo sténání a tlumený smích. Zahlédl jsem siluetu ženy klečící u mužských stehen,…

Dny plynuly v tichu. Myslel jsem, že ta noc byla jen jednorázovým výbuchem, který se časem ztratí mezi vzpomínkami. Ale pak přišla zpráva. Krátká, úsečná, bez vysvětlení: „Buď tam.“ Jen čas a jméno klubu, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel. Hledal jsem na mapě marně, oficiálně neexistoval. A přesto jsem ho našel. Byla to nenápadná budova, bez oken, bez cedule, jen těžké dveře s kovovým symbolem…

Její úsměv jsem už necítil jako něhu. Byl to úsměv někoho, kdo mě znal dávno předtím, než jsme se potkali. Všechno kolem nás se zastavilo. Sténání utichlo, smích vyprchal, těla znehybněla v polohách, které teď vypadaly spíš jako sochy než lidé. V místnosti zůstalo jen praskání svící a stovky očí upřených na mě. Cítil jsem, jak se mi hruď svírá. Už to nebyl klub. Už to nebyla hra. Byl to kruh, a…

Vešel jsem dovnitř a okamžitě věděl, že nejsem sám. V přítmí pokoje se vznášela ta známá vůně – těžká, sladká, dusivá a přitom neodolatelně svůdná. Závěsy se lehce pohnuly, i když okno bylo zavřené. Zůstal jsem stát na prahu, srdce mi bušilo tak silně, že jsem slyšel vlastní tep v uších, dech se mi zadrhával a ruce se mi chvěly. „Říkala jsem ti, že se brzy setkáme znovu,“ ozval se hlas. Tentokrát…

Závěsy se za námi zavřely a svět klubu se rozplynul jako sen. Tady panovalo ticho těžké jako olovo, přerušované jen praskáním svící. Vůně kadidla, potu a vína se mísila v hutný oblak, který se lepil na kůži a zanechával v ústech zvláštní, sladce hořkou příchuť. Připadal jsem si, jako bych nevstoupil do místnosti, ale do jiného světa. Ona mě vedla k nízkému lůžku. Na polštářích se vlnila nahá těla…

Probudil jsem se s pocitem, že mi někdo svírá hruď. Prudce jsem otevřel oči – ale byla to jen tíha vlastního dechu, zpocené prostěradlo a ranní šero v pokoji. Závěsy byly zatažené, venku šumělo město, obyčejný svět, do kterého jsem měl patřit. Na okamžik jsem si myslel, že to všechno byl jen sen. Všechna těla, smích, stíny, její hlas. Posadil jsem se na postel a promnul si obličej. Hlava mi…