Bylo mi osmnáct a měl jsem kamaráda, který bylo něco mladší. Často jsem k němu chodil na návštěvy — hráli jsme hry, povídali si, občas jen tak seděli na zahradě. Jeho maminka byla samoživitelka. Mladá, krásná, s očima, které se smály i když ústa mlčela. Mohlo jí být sotva třicetpět, možná méně. Měla v sobě něco, co mě zneklidňovalo — ne výstředností, ale tichou jistotou, že ví víc, než říká.
Jednou, když jsme s kamarádem byli u něj v pokoji, dělal jsem něco na PC většinou jsem něco instaloval, byl trochu lama :) tak jsem mu pomáhal. Vešla do pokoje s tácem a dvěma sklenicemi limonády. Usmála se na mě, ale ten úsměv trval o zlomek vteřiny déle, než by měl. A já si toho všiml.
Bylo už pozdě večer. V obýváku svítila jen malá lampička, která vrhala teplé světlo na stůl plný kabelů, šroubků a otevřeného počítače. Seděl jsem na zemi, s rukama zabořenýma v útrobách starého stroje, když se za mnou ozval tichý hlas. „Nechceš tu dneska přespat?“ zeptala se. „Je už pozdě a venku prší.“ Zvedl jsem hlavu. Stála ve dveřích v domácím oblečení — obyčejné tričko, volné kalhoty, ale v tom šeru působila jinak. Jako by ten večer měl jiný rytmus než obvykle. Můj kamarád už spal, někde za zavřenými dveřmi svého pokoje. Byli jsme sami. „Děkuju, to by bylo fajn,“ odpověděl jsem, snažíc se znít klidně, i když mi srdce bušilo rychleji než obvykle. Přinesla mi deku a polštář, ukázala na gauč. „Kdybys něco potřeboval… jsem vedle.“ Usmála se. Ten úsměv byl jiný než ten odpolední. Jemnější. Dlouhý pohled, který trval o pár vteřin víc, než by měl. A pak odešla. Zůstal jsem sedět v tichu, s blikajícím kurzorem na monitoru a myšlenkami, které se začaly rozbíhat do všech směrů.
Instalace programů se protáhla. Seděl jsem u počítače, když mě přepadla potřeba odskočit si na WC. V bytě bylo ticho, jen občasné prasknutí parket pod nohama narušovalo klid. Když jsem míjel chodbu směrem k toaletě, zaslechl jsem něco zvláštního — jemný, rytmický zvuk. Vibrace. Tiché, ale zřetelné. Zastavil jsem se. Zvuk přicházel z ložnice. Dveře byly pootevřené, jen na škvírku. Srdce mi zrychlilo. Udělal jsem krok blíž, tiše, jako bych se bál, že zvuk zmizí, když se přiblížím. Zastavil jsem se těsně u dveří. Nechtěl jsem být nezdvořilý. Ale zvědavost byla silnější než rozum. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem v domě skoro sám s ní. A že to, co slyším, není náhoda. Zavřel jsem oči a nadechl se. Vzduch voněl po levanduli a něčem sladkém, co nedokázal pojmenovat. Věděl jsem, že bych měl odejít. Ale stál jsem tam dál, s dlaní položenou na rámu dveří, jako by mě něco drželo.
Nakoukl jsem do ložnice. Dveře byly jen pootevřené, ale i tak jsem zahlédl slabé světlo — možná z lampičky na nočním stolku. V tom šerosvitu se rýsovala silueta ženského těla. Ležela na boku, její pohyby byly pomalé, rytmické, jako by tančila s vlastním dechem. Vzduch byl těžký, naplněný tichem, které vibrovalo mezi stěnami. Ztuhl jsem. Ne ze strachu, ale z překvapení. Z nečekané intimity okamžiku, který nepatřil mně. Cítil jsem, jak se mi zrychlil tep, jak se myšlenky rozbíhají do všech stran. Měl jsem odejít. Měl jsem zavřít oči, zapomenout, že jsem něco zahlédl. Ale zůstal jsem stát. Nehybně. Jako by mě ten obraz přikoval k místu. Pak se pohnula. Jemně, skoro neznatelně. A já ucítil, že ten večer už nebude stejný jako ty předchozí.
Dveře se s tichým vrznutím pohnuly. Jen o pár centimetrů, ale v tom tichu to znělo jako výstřel. Ztuhl jsem. Věděl jsem, že jsem udělal chybu — nechtěnou, ale nevratnou. Zvuk vibrací ustal. V ložnici zavládlo ticho, těžké a napjaté. Stál jsem tam, neschopen pohybu. Věděl jsem, co jsem zahlédl. Její tělo, odkryté, svíjející se v rytmu vlastního vzrušení. Světlo lampičky kreslilo na její kůži stíny, které se zdály živé. A teď — ticho. Jako by se čas zastavil. Pak se ozval její hlas. Tichý, klidný, ale s nádechem něčeho, co jsem nedokázal hned rozpoznat. Rozrušený. To je slabé slovo. V té chvíli se mi v hlavě rozpadlo všechno, co jsem si myslel, že vím — o ní, o sobě, o tom, co je správné. Udělal jsem krok zpět, pak další. A pak jsem prostě utekl. Nevím, jestli slyšela mé kroky. Jestli si všimla, že jsem tam stál. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Pokračování příště...
