Do sprchy.. Teplá voda mi stékala po zádech, pára se pomalu usazovala na zrcadle a svět kolem se ztišil. Byl to ten druh ticha, kdy člověk slyší vlastní myšlenky. Zavřel jsem oči, nechal proud vody odplavit zbytky dne, když v tom jsem zaslechl jemné škrábání na dveře. Ztuhl jsem. Pak se ozval tichý hlásek, skoro jako šepot: „Mohla bych ti umýt záda?“ Dveře byly už skoro pootevřené. Její silueta…

Ten pátek.. V pátek večer jsem stál před jejich domem. Bylo už podzimní šero. Vzduch voněl vlhkostí, listí šustilo pod nohama, když jsem dorazil k jejich domu. Zazvonil jsem. Dveře se otevřely a já vstoupil dovnitř, zouval si boty v předsíni, zatímco zevnitř se linula vůně večeře — něco pečeného, s bylinkami, co zahřívá už jen vůní. „Ahojky nejdřív večeře,“ řekla s úsměvem, když jsem se narovnal…

Nejkrásnější chvíle a začátky.. Táňa… byla jiná, měla pocit že to tak jak má být, jen s tím rozdílem našeho věku, které pomalinku odtávalo se soužití nás "dvou" ale nějak neomezovalo. Jako by začala mládnout a vrátila se o 15let zpět a začala žít ten život o který přišla "dříve" když byla těhotná.. doba, kdy každá holka skákala na diskotékách, nové poznání.. mladý život, škola atd. Měla už jiné …

Bylo mi osmnáct a měl jsem kamaráda, který bylo něco mladší. Často jsem k němu chodil na návštěvy — hráli jsme hry, povídali si, občas jen tak seděli na zahradě. Jeho maminka byla samoživitelka. Mladá, krásná, s očima, které se smály i když ústa mlčela. Mohlo jí být sotva třicetpět, možná méně. Měla v sobě něco, co mě zneklidňovalo — ne výstředností, ale tichou jistotou, že ví víc, než říká.…

Druhý den ráno... mě probudilo zaklepání. Jemné, skoro nesmělé. Otevřel jsem oči, chvíli mi trvalo zorientovat se — gauč, deka, slabé světlo z okna. Pak se dveře otevřely. Vešla ona. Nesla tác se snídaní — dva krajíce chleba, hrnek s čajem, sklenici jablečného moštu. Měla na sobě bílé, tenké tričko, které se jí lehce lepilo na tělo. Pod ním se rýsovaly křivky, které jsem si ještě večer předtím…