Prší. Samozřejmě, že prší. A aby to mělo tu správnou atmosféru, bude Halloweenská noc. Dušičkový víkend. Ideální načasování, aby se ze mě stala hlavní postava v dokumentu Opravdové zločiny: Žena, která si řekla o smrt.
Přesně ta kráva, u které si říkáš: Nelélez do toho baráku, ty náno pitomá! Nech toho chlapa na pokoji! Uteč, než tě rozporcuje a uloží do mrazáku!
Jenže já neslyším varování, slyším jen svůj vlastní hlas, který klidně konstatuje:
„Třeba to nebude sériový vrah.“
Sedím v autě, stěrače kmitají jak metronom nervového zhroucení a já koukám na tu tichou ulici na Hanspaulce, kde se všechno leskne. Mokré chodníky, staré ploty, světla lamp i moje odhodlání.
Jasně že mám strach. Popravdě jsem úplně podělaná strachy.
Nejsem blázen, jsem jen… člověk, který si potřebuje vypnout mozek.
Každý má svou terapii. Někdo běhá, někdo plete makramé, já prostě jedu k chlapovi, co má doma provazy, vosk a nůž.
Pamatuju si, jak mi poprvé napsal na Amatérech.
Nepůsobilo to jako klasické machrování tamních pseudo dominantů, žádné “budeš moje děvka“ nebo ty chatovací alfa pózy, které smrdí zoufalstvím.
U něj to bylo… klidné. Přesné. Jako když někdo rozumí síle ticha víc než slovům.
A právě to mě děsilo nejvíc.
„Některé ženy potřebují, aby je někdo zlomil, aby se mohly znovu nadechnout.“
Tehdy jsem se smála.
Teď parkuju před jeho domem.
Nevím ani pořádně, čím se živí. Psali jsme si tehdy jen krátce. Fotku jsem nechtěla, neřešila žádný detaily, prostě jsem mu napsala zprávu: “Nemáš dneska čas?” Jen tak, bez přípravy, z ničeho nic, jak to umím jen já, když už nechci řešit nic.
Vím jen, že je rozvedený. A že má dům tady. Ve čtvrti, kde lidé vlastní ticho jako investici.
Ticho, které teď slyším až v žaludku.
Normální žena by si pustila film, nalila víno, dala si koupel a nebo sežrala na posezení tabulku čokolády.
Já?
Já parkuju před vilou chlapa, co ví, jak z bolesti udělat poezii. Dívám se na tu vilu. Je skoro temná, jen tlumené světlo v přízemí. Vypadá to klidně, až absurdně civilně. Jako dům, kde někdo čte knížku a pije heřmánkový čaj. Jenže já vím, že uvnitř na mě čeká něco, co bude bolet. A že to chci.
Aspoň dneska. Aspoň tenhle víkend.
Prostě vypnout hlavu. Zmizet z vlastní kůže. A říkám si, že jestli mě dneska někdo zamorduje, tak ať to aspoň stojí za to.
Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, řeknu, že je idiot. Že si koleduje o průser.
Že tohle je přesně ten začátek z dokumentu na Netflixu, kde pak běží titulek: „Její tělo bylo nalezeno v na začátku listopadu, v luxusní vile, naposledy ji viděli, jak vystupuje z auta.“
Vypnu motor.
Chvíli sedím, poslouchám déšť a svoje vlastní pochybnosti.
„Rozumná ženská...“ říkám si sarkasticky. „Vzdělaná, stabilní paní manažerka, zasloužilá matka, která má všechno pod kontrolou.“
Jo, jasně.
Jen občas si prostě potřebuje nechat vymrdat duši z těla, aby mohla dál fungovat.
Otevřu dveře. Déšť mě okamžitě zastudí všude po těle.
Vylezu z auta, zamknu ho a jdu.
Vyběhnu. Ty lodičky nebyly moudrá volba. Déšť mě okamžitě promáčí skrz na skrz. Vlasy, kabát, i zbytky důstojnosti. Branka je pootevřená, tak ji jen zlehka zatlačím. Vrznutí mě až bodne do uší.
Procházím po úzké cestičce ke vchodu.
Všude keře, kapky ze stromů mi stékají za límec. Dům je nádherný. Starý, drahý, s vysokými okny a těžkými dveřmi, které působí, jako by mě samy hodnotily, jestli jsem vůbec hodna vstoupit.
Vlasy mám přilepené k obličeji, kabát těžký, punčochy mokré a studené, že se v nich klepu jak ratlík.
„No paráda.“ ucedím si pro sebe. „Přesně takhle chceš, aby tě poprvé viděl. Vypadáš jak mokrej mýval, co vylezl z bažiny nebo popelnice.“
Zastavím se u dveří.
Chvíli stojím a dýchám.
Cítím, jak se mi strach zvedá z břicha až do krku, skoro mě dusí. Klepou se mi nohy, nevím, jestli zimou nebo strachy.
Zvonit?
Nezvonit?
Nebo prostě zdrhnout, nasednout do auta a odjet domů, dát si čaj a dělat, že se tahle noc nikdy nestala?
Místo toho vytáhnu mobil, otevřu Amatéry a napíšu jen: Jsem na místě.
Trvá to asi minutu. Nejdelší minutu, co jsem kdy zažila.
Stojím tam, promočená, dívám se na obrazovku, která se mi mlží deštěm a dechem, a cítím, jak se mi ruce třesou.
A pak se ozve tichý zvuk.
Zámek cvakne.
Dveře se začnou pomalu otevírat.
Stojí klidně ve dveřích. První, co mě napadne, je, že vypadá úplně jinak, než jsem si ho představovala.
Žádný teatrální dominant, žádná kožená vesta nebo temný kabát ala hrabě Drákula.
Jen chlap. Vypadá až podezřele... Normálně.
Tak metr osmdesát, kolem osmdesáti/devadesáti kil, pevná postava, široká ramena, žádný svalovec, ale vidíš, že se hodně hýbe. Klasické modré džíny, černý svetr, rukávy vyhrnuté po předloktí.
Vlasy hnědé, krátce střižené, místy prokvetlé šedinami. Tvář unavená, vrásky kolem očí a úst. Takové ty, co nevzniknou od smíchu, ale spíš od starostí. Ostré rysy, výrazný nos, úzké rty. A pak ten úsměv, klidný, krátký, ale přesně ten typ, co ti vjede pod kůži, aniž bys chtěla.
Oči má zvláštní. Nedokážu říct barvu. Není to modrá, není to zelená. Něco mezi. Spíš šedá, spíš tma. Pohled, který tě neprohlíží, ale rovnou čte.
Jeho postava působí zpevněně, pevné ruce, široká ramena, držení, co říká, že ví, co dělá, aniž by to potřeboval dokazovat.
A pak mě úplně rozhodí ten detail.
Bosé nohy.
Žádné ponožky. Jen chlupaté nárty a dlouhé prsty. Na první pohled banální, ale v tu chvíli mi to přijde neskutečně intimní, skoro drzé.
Stejně jako chloupky na hřbetech rukou a ty jeho dlouhé prsty. Jak pianista.
„Ahoj.“ řekne klidně.
Žádný úsměv navíc, žádné přivítání.
Jen to jediné slovo, které v té chvíli zní jako příkaz i pozvání zároveň.
Zavřu pusu, protože si uvědomím, že jsem ji asi měla pootevřenou. On se usměje. Jen lehce. A mě napadne jediná pitomost:
jestli tohle není vrah, tak mě zabije úplně jinak.
Stojím ve dveřích, kapky ze mě stékají na dlažbu, vlasy mi lepí k obličeji a kabát je těžký jak olovo. Cítím, že bych měla něco říct. Místo toho jen kývnu.
On ustoupí o krok.
„Pojď dál.“ řekne tiše.
Dům voní dřevem a vzdáleně slyším někde hrát Pink Floydy - Comfortably Numb. Přinejmenším má dobrý hudbení vkus. Kabát mi sundá, pohledy se nám na vteřinu setkají, ale ještě nic.
Stojím uprostřed předsíně a vím, že vypadám jako zmoklá krysa křížená se Samarou z Kruhu, černé šaty mám přilepené ke stehnům, pod nimi tmavě modré krajkové prádlo, podvazky, punčochy, které teď studí víc, než je snesitelné.
„Chceš čaj, nebo víno?“
Zavrtím hlavou. „Čaj. Musím řídit.“
Přikývne. V očích mu na zlomek vteřiny přeskočí něco tvrdého, pobaveného.
Než stihnu cokoliv říct, natáhne ruku a elegantně ze mě stáhne mokrý kabát. Vůbec se nedotýká mé kůže, ale už v tom je něco vlastnického. Kabát pověsí na věšák, aniž by spustil pohled ze mě.
„Stůj. Jsi úplně durch.“ Říká to klidně, skoro jako by mě kárala máma. Ale tohle není máma, tohle je chlap, který má v očích tmu a prsty, co vypadají, že by vytáhly démony i z jeptišky.
Dívá se na mě napřed do očí, pak pohledem klouže přes prsa, boky, stehna, punčochy, zase zpátky k obličeji.
Bradavky mi tuhnou zimou i nervozitou, šaty se mi lepí na tělo, z vlasů mi kape voda na zem.
Udělá krok ke mně, chvíli mě jen tak studuje pohledem, pak mi horká dlaň sklouzne po šíji a pomalu stáhne zip na šatech. Nechá šaty sklouznout po pažích.
Zůstanu stát jen v tmavě modré krajkové podprsence, kalhotkách, podvazcích a promočených punčochách.
Úplně normální pondělní večer na návštěvě u cizího chlapa.
Jestli tohle sleduje Netflix, mají materiálu na celou sérii.
Chvilku je ticho. Najednou mi to celé přijde skoro k smíchu. Stojím tady v prádle, s mokrými vlasy, u cizího chlapa, v domě, kde jsem byla ještě před chvílí přesvědčená, že mě buď rozporcuje, nebo brutálně znásilní. A najednou cítím spíš obyčejný trapas, takovou tu nesmělost, co má člověk první den na novém gymplu. Působím sama sobě nepatřičně slušně, jako malá holka.
„Hele, nechci rušit tvoje zaběhlé rituály,“ zamumlám, „ale správný gentleman by se přece aspoň představil.“
Zvedne obočí, přistoupí blíž, natáhne ruku: „Štěpán.“ Jeho dlaň je pevná, teplá, cítím v ní klid i sílu, až mi mráz přeběhne po zádech.
Stisknu mu ruku, možná o fous pevněji, než jsem čekala. Řeknu svoje jméno a připadám si směšně civilně, skoro jako bychom si hráli na pracovní pohovor.
Chvilku mě drží, dívá se mi do očí, neuhýbá, a já v tom pohledu najednou nejsem ta zkušená ženská z blogů, co už dávno má něco odžito a odšukáno, ale spíš holka, co neví, jestli se má rozesmát, nebo rozplakat.
Pak mě pustí a usměje se tím svým drze klidným úsměvem.
„Pojď, sedneme si.“
Rozvalí se na sedačce, bosé nohy složené pod sebou, pořád oblečený, já vedle něj v prádle, s překříženýma nohama, mokré vlasy v obličeji. Najednou si už nepřipadám v nebezpečí. Ale v pěkné pošahaném filmu. Možná mě uchláchol ten hořící krb.
Sjede mě pohledem od hlavy k patě a pronese:
„Naživo vypadáš mnohem líp než na Amatéch. Tam působíš trochu… unyle. Jako princezna, co se bojí, že si zamaže korunku.“
Zamrazí mě. Nečekala jsem ani kompliment, ani urážku. Usměje se tím svým hravým úsměvem, co spíš pálí, než hřeje.
Něco ve mně píchne. V tu chvíli teda rozhodně nejsem ani trochu spanilá. Spíš malá, obyčejná, až moc mokrá.
Pak už to jde samo.
Povídáme si, smějeme, občas se popíchneme. Zjišťuju, že podniká, ale co přesně dělá, neřekne. Běhá maratony, miluje knížky, Tarantina, jeho ex prý byly vždycky hodný, vanilkový holky.
Na potenciálního masového vraha je až překvapivě sympatický. Rozhodně ze mě ale není paf. A to mě trochu sere.
Sedím tady v krajce a on si mě studuje, jako bych byla další kapitola v jeho knize. A já najednou vůbec nevím, jestli mě to dráždí, nebo štve.
Pak najednou ticho.
Natáhne ruku, poplácá na sedačku vedle sebe, přesně tím povelovým pohybem, jako by si přivolával věrnou fenku.
„Pojď sem.“
Ta slova rozříznou vzduch. Není v nich žádné prosím, jen očekávání a samozřejmost.
A já prostě vstanu, půjdu přes ten měkký koberec, cítím, jak mi v mokré podprsence tvrdnou bradavky, podvazky mi kloužou po stehnech.
Nevypadám jako žádná bohyně, spíš jako holka, která na vteřinu zapomněla na všechny své masky.
Sednu si vedle něj.
„Než začneme, řekneme si pravidla.“ řekne klidně, bez teatrálnosti. Žádné pózy, žádný kecy o tom, že jsem jeho majetek. Spíš věcný tón člověka, co ví, co dělá. Sedí přede mnou, pořád oblečený, dívá se mi do očí. „Zastavujeme na první dobrý. Když řekneš stop, okamžitě končíme. Když řekneš žlutá, zpomalím. Když řekneš červená, úplně přestanu. Žádný hrdinství. Chci, abys mi řekla hned, jakmile něco nebude sedět.“
Kývnu. Nehraju si na tvrdou. Právě proto jsem tady.
„Bolest?“ zvedne obočí.
„Ano.“ odpovím. „Potřebuju ji. Dneska jo.“
„Škrcení?“ ptá se. Je úplně klidnej.
„Můžeš. Dokud budu dýchat a dokud to bude kontrolovaný.“
Přikývne. „Žádný tlačení za hranou dávicího reflexu, pokud mi neřekneš sama, že chceš víc. A kdykoli mi dáš znamení rukou, okamžitě povolím.“ Je to skoro komické, jak je ten tón civilní, skoro něžný. Jak lékař na příjmu, ne chlap, co mi před chvílí řekl, ať si sednu jako hodná fenka.
„Po těle ti můžu zanechat stopy?“ pokračuje. „Ruce, prsa, zadek. Stehna. Ale nic, co uvidí okolí. Obličej jen po dohodě.“
„Zadek a stehna klidně,“ vydechnu. „Obličej ne.“
„Dobře.“ řekne. Nakloní se ke mně blíž. Tichým hlasem, žádné machrování. „A kdyby se ti v jakémkoli momentě cokoli nelíbilo, řekneš mi to. A já přestanu. Ne proto, že bych měl, ale proto, že chci. Rozumíme si, mývalko?“
A mně v tu chvíli dojde, že se nebojím. Ne že mě zabije. Ale že mě složí přesně tak, jak potřebuju.
V tu chvíli už není návratu. Jeho ruka mi sklouzne pod ramínko, podprsenka je dole, další pohyb, kalhotky taky letí na koberec. Moje čtyřky se mu rozplácnou o hruď, cítím jeho dlaně na kůži, žádný mazlení, jen mačkání. Hnětení, co bolí i vzrušuje. Palcem mi krouží kolem dvorce. Bradavky trčí, přejede je nehtem, zkousne, až vydechnu nahlas, bradavky mám rudý, nateklý, těžký, visí mi a on si je pořád bere, saje, kouše, drtí, prsty mi zkoumá hranici mezi bolestí a slastí, tahá mě za ně, až to skoro nejde vydržet.
Chytí mě za vlasy, přitáhne si mě. Dýchne mi na obličej. Cítím tu jeho mužskou vůni. Víno, parfém, trochu mýdla a ještě víc něj. Strniště mě škrábe o tvář, jeho rty suchý, jazyk horkej a dravej. V puse se nám míchaj sliny. Jazyk mi projíždí až do krku, nechám ho vlézt si do mě, slaný, teplý. Chci ho.
Znovu ruka na prsou, dlaně mě berou, svírají, až to štípe. Prsa mi sjíždí až do podpaží, tahá mě za bradavky. Hraje si s nima jako by mu patřily odjakživa. Pořád je mačká, natahuje, kouše.
Jeho druhá ruka je už dávno mezi mýma nohama. Nejdřív mě pohladí po vnitřní straně stehen. V zápětí mi rozevře stehna. Projede kundu, horký, klouzavý, ulepený, prsty ve mně mizí jak nic. Čekala bych jemnější start.
Jede ve mně tvrdě. Rukama mě mačká, cítím jeho dech, jeho sliny tečou po mých prsou, jazykem olizuje bradavky, kousne mě, až vykviknu, pak mě za ně přitáhne k sobě, syčím, funím, čvachtám, všechno najednou.
Zadek mám rozplácnutý na gauči. Drtí mi ho dlaní. Rozevírá mě. Prsty mi bez okolků projíždí zadkem i kundou. Neptá se. Prostě si bere.
Líbá mě na krku. Cítím jeho dech, vůni, tlak. Jsem otevřená jak denní menu v kantýně.
Chytí mě za boky. Otočí. Ohnutá přes opěradlo. Zadek vystrčený, velkej, měkkej, jak výzva. Mačká mě, rozhrnuje. Dívá se na tetování na boku. Přetáhne po něm jazyk, kousne.
„Máš ráda bolest, viď?“ Pousměju se, i když v tu chvíli nevím, jestli spíš neuteču oknem. „Dneska ji potřebuju.“
První rána je šok. Sviští vzduchem a dopadne na zadek. Další hned za ní. Dlaně tvrdý, těžký. Štípou. Zadek mi hoří, stehna vibrujou. Snažím se nekroutit, ale moc mi to nejde. S klidem si mě přidrží, abych se necukala. Mám pocit, že mi stehnech steče všechno, co ve mně je. „Ještě. Prosím...prosím“ zakňučím.
Chvíli pauza. Prstem mi projede klín. Zanoří se hluboko, krouží, hledá. Zasténám. Horká, otevírám se mu jak oblíbená knížka. Mazlavá, ulepená, úplně pro něj.
Zas přijde rána. Pak další, další. Dlaně, prsty, střídá rytmus. Jednou mě hladí, olizuje, v druhé vteřině mě seřeže. Mačká boky, prsty zarývá do masa. Nechává na mně svoje otisky. Asi abych nezapomněla, komu dneska patřím. Skoro nežně mi přejede přes tetování na boku, krouží po křídlech ptáčka, aby mi v zápětí uštědřil takovou ránu přes zadek, až jsem se neudržela a vykřikla.
A já kňučím, směju se, prosím i nadávám. Ale stejně bych neměnila. Protože bolest i slast teď tečou úplně stejnou cestou.
Pak vezme důtku. Švihá mě přes zadek, někdy jen klapnutí, jindy tvrdý, až to vypálí do masa. Zadní stehna rudnou, pruhy se kříží, prsty na nohou se mi kroutí bolestí a touhou. Každá rána se míchá se vzrušením, už ani nevím, kde končí bolest a kde začíná slast. Mezi půlkama mi stéká šťáva. Pot, sůl, sex, všechno smíchaný dohromady.
Přistoupí ke mně, skloní se ke mně, dlaní mi pevně sevře čelist a zadívá se mi do očí tak blízko, že cítím jeho dech. „Mlč. Dělej, co ti řeknu.“ Je to víc než příkaz, v tu chvíli je to jediný vesmír, který mám.
Rozklepanou rukou si sjedu mezi stehna. Prsty mám ulepený už od začátku. Jednu ruku pořád svírá na mém krku. Jsem mazlavá, mokrá, slyším, jak to čvachtá, jak prsty kloužou, jak šťáva stéká až na jeho ruku, která mi drží stehno. Dívá se na mě, klidně, bez náznaku slitování, sleduje každý můj pohyb, každý vzdech. Oči má tvrdý, tma v nich je hluboká jak studna.
„Roztáhni se víc. Ukaž mi, co umíš. Chci to slyšet, chci to vidět.“ Stydím se, ale v tu chvíli mě to víc rajcuje, než děsí. Držím si kundu roztaženou, prsty v sobě, kroužím po klitorisu, hlasitě, bez ostychu.
Jsem mokrá, teču mu na sedačku, šťávy mi stékají po stehnech, všude kolem je cítit pach sexu, potu, té nejvíc zvířecí rozkoše.
Dívá se na mě s tím tichým úšklebkem, co je na hraně dominance a pobavení, a já dělám přesně to, co chce. Protože v tu chvíli vím, že patřím jemu.
V tu chvíli mě převalí na všechny čtyři, přesně jak si přeje. Jsem roztažená. Zadek vyšpulenej, stehna lepkavý, prsa se mi pod tělem houpou jak zvony a každým pohybem cítím, jak bradavky tahají o potahy sedačky. Vzduch je těžkej. Sytej sexem a potem, vůně, syrovost.
Nad hlavou cítím jeho ruku, jak mě bere za vlasy. Přitáhne si mě k sobě, prudce, beze zbytku. Cítím na tváři švih jeho péra. Je tvrdý, horký, žilnatý, na špičce už má slanou kapku, co mi nechá na rtech. Zaboří mi ho mezi rty, nutí mě otevřít pusu, roztáhnout čelisti víc, než je mi příjemný. Na vteřinu mi bleskem hlavou, že to už je moc, že bych měla zdrhnout, než se to zvrhne.
„Hlouběji.“ zasyčí. Tlačí mě za vlasy. Tvář mi přirazí až k rozkroku, péro mi vklouzne hluboko do krku, cítím, jak mi brání dýchat. V puse je slaný, cítím kůži, jeho sílu, teplo a i tu bezmoc, která je v tu chvíli vlastně rozkoší.
Dusím se, sliny tečou po bradě, lepí se mi na prsa, pramínky sjíždí přes bradavky dolů. Chytne mě za čelist, jednou rukou mě řídí, nutí mě držet tempo, v druhý ruce mi drží vlasy, abych neuhla ani o kousek. Přiráží mi do pusy.
Marně polykám sliny, zalykám se, ale stejně chci víc.
Chci ho v sobě co nejhlouběji.
Na chvíli povolí, nechá mě nadechnout. Vzduch pálí v plicích, olíznu špičku, ochutnávám každý kousek, sliny mi kapou na jeho stehna, na moje ruce, co se opírají o sedačku.
Když zvednu hlavu, dostanu péro přes tvář. Sperma i sliny mi stékají po tvářích, cítím se jak coura, jak zvíře, ale nikdy jsem nebyla víc ve svým těle.
Bere mě ke stolu, bez řečí, prostě mě ohne. Prsa mi visí dolů, břicho se mačká o studenou desku, vlasy mi padají do obličeje. Péro mi vrazí do kundy zezadu. Tvrdě, žádný pomalý nástup. Rovnou na plný plyn. Zalapám po dechu. Cítím ho hluboko, jak se mi opírá až do dělohy, žilky na jeho péru mi reálně tepou vevnitř.
Prsty mi drtí půlky, rozevírá mě, někdy jen stáhne, někdy mě chytne tak, až se mi tuk z boku přelije přes dlaně. Plácá mě přes zadek, každá rána štípe až do masa, pálí to jak čert. Cítím, jak jsou půlky rozpálený, jak bys tam mohl smažit vejce.
Všude je slyšet jen syrové čvachtání kundy, šťávy mi tečou po stehnech, stékají mezi kolena, jak jeho koule pleskají o můj klitoris. Cítím každý dotyk, každý úder. Slyším, jak spokojeně mručí a funí.
Někdy jede tvrdě, bez slitování, někdy zpomalí a jen ve mně zůstane, vychutnává si to. Plive mi mezi lopatky, je cítit jeho pot i síla. V jednu chvíli mi vrazí prsty ještě hlouběji do zadku, roztažená na maximum, mám chuť brečet, je to na hraně. Drží mě pod krkem, bradu přitisknutou k desce stolu. „Ještě ne, ještě si pohrajeme,“ zavrčí.
Popadne mě za boky a znovu do mě narazí. Mrdá mě. Po těle mu teče pot.
Pak si mě otočí a vezmeme mě za tvář. „Otevři pusu,“ zavrčí. Zpomalí přírazy, vytáhne péro a za chvíli cítím, jak se mi vystříká do pusy. Vytáhne péro a zbytky mi umatlá celou tvář.
Sperma slaný, horký, lepivý.
Drží mě za vlasy, tvář mám ulepenou. Nutí mě, abych mu slízla zbytek z žaludu, sliny a sperma se mi míchají na jazyku. Přitáhne si mě, líbá mě, jazykem mi hned ochutná pusu, oběma nám to teče po bradě, po krku, po prsou, smějeme se tomu, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě.
„Mám rád, když si moje kurvička nechá v puse všechno, co ji patří.“ Jeho hlas je hluboký, klidný, ale v něm síla. Olizuji mu prsty, které má od mých šťáv, nechá mě ochutnat úplně všechno, co se v nás za tu chvíli nastřádalo.
Pak přijde ta chvíle, kdy už i on potřebuje odpočinek. Péro mu trochu povadne, ale on mě nenechá na pokoji. Otočí si mě zpátky na všechny čtyři, chytne mě za boky, prsty mi bez řečí vrazí do kundy, pak do zadku. Hladí mě, líže, hraje si se mnou, protahuje mě tak dlouho, dokud necítím, že už zase vím, jak chutná skutečný život.
Začne mi dráždit klitoris. Střídá tlak, občas mě pleskne přes roztaženou kundu, potom jazykem přejede celou štěrbinu, saje, okusuje pysky, zase prsty do zadku. Nechá mě kňučet, prosit, nechá mě stříkat, chce, abych mu tekla po ruce, po tváři, chce mě takhle vidět. Občas jen drží prsty na kraji díry a sleduje, jak se otvírám, jak se ve mně všechno tetelí a stahuje.
Znovu a znovu oddaluje můj orgasmus, někdy mi stáhne bradavku, jindy skousne, nechá mě zmítat se v napětí, někdy zastaví těsně před vrcholem, nechá mě málem brečet, říct si o všechno. Kňučím. Prosím. Sténám.
Nevydrží to dlouho, jak mě takhle rozjede, jeho péro se vrací do formy, zase ztvrdne, cítím ho v ruce, cítím ho na tváři, zas mi ho cpe mezi stehna, políbí mě na zátylek, olízne mi pot z kůže.
A pak přijde ta chvíle, kdy už to nejde zadržet. Zvedne mi boky, narazí mě na sebe, šuká mě tvrdě a rychle, tělo se mi zkroutí do oblouku, exploduju, křičím, teču mu po péru, mokrý flek pod náma, mám pocit, že jsem se buď pochcala, nebo vystříkala, nebo už nevím, kde končím já a kde on.
Ležíme vedle sebe na koberci v obýváku, dva zadýchaní tvorové, co právě překročili vlastní limity. On dopíjí zbytek vína, já jsem slepená potem, spermatem a svým vlastním šťávami, cítím každý sval v těle. Ticho. Jen tep v uších a vůně sexu, co se drží v celém bytě. Vzduch bys krájel.
Když už si myslíš, že už se nezvedneš, on najednou po chvíli klidu vstane, natáhne ke mně ruku, a v tom gestu není žádné hraní, jen jistota. „Vstávej, mývalko. Tohle ještě neskončilo. Jdeme do ložnice.“
Jsem hotová, v nohách mám želé, v kundě furt zběsilý tep, ale jdu. Protože chci. Protože chci víc, i když už vlastně ani nemůžu.
V ložnici mě položí na postel. Kloužeš tam jak zvíře, tělo tě neposlouchá, ale všechno v tobě křičí: pojď dál. Přiváže mi kotníky k pelesti, stehna rozevřená, ruce nad hlavou, zápěstí připoutané, tělo tě neposlouchá, ale všechno v tobě křičí: pojď dál. Přiváže mi kotníky k pelesti, stehna rozevřená, ruce nad hlavou, zápěstí pevně svázané, hlavu mám zabořenou v polštáři. A v tom je najednou absolutní klid.
Žádná nervozita, žádný strach, jen zvláštní, nečekaná odevzdanost. Nečekala jsem, že zvládnu být až tak poddajná, až tak otevřená. Teď ale chci, aby si mě vzal úplně celou.
Bůhví proč mu věřím. Má v sobě tu přirozenou dominanci, autoritu a klid, co mě ujišťuje, že ví co dělá. Že mi neublíží. Nebo přinejmenším ne víc, než by měl.
Důtka zasviští vzduchem, švihne mě přes stehna, bradavky. Někdy bolest, někdy slast, všechno se plete dohromady, ztrácím pojem o čase. V hlavě mám prázdno, jen vlny rozkoše, které přicházejí a odcházejí v nekonečném cyklu. Někdy je to přesně, někdy zprudka, někdy jen takový lehký škádlení, někdy mě pleskně přes kundu, až to cákne a já kvílím do polštáře. Pak zase olizuje, líže, prstí, natahuje mi pysky, vsune prsty do kundy, do zadku, klouže v mých šťávách, hraje si, jak chce. Drtí bradavky, žmoulá je, saje, kouše, pálí to i vzrušuje, chce se mi smát, brečet, kousat ho i líbat zároveň.
Někdy mě jen hladí, hraje si s chloupky na břiše, pohladí mě po tetování, pak zas vezme důtku, švihne mě přes prsa, až zakvílím. Každou chvilku je jiný. Nikdy nevím, co přijde. Tělo se mi svíjí v poutech, všechno je roztažené, otevřené, pulzující. Jindy mě jen líbá, postupuje po celém těle.
Cítím, jak mi z kundy teče proudem, všechno je ulepené, mokré, stydím se, ale nemůžu přestat, orgasmus je na dosah a on to vždycky zarazí. Chytí mě za bradu, olízne slzu, dlaní mě drží pod krkem, v očích má tu svou zatraceně klidnou sílu. „Ještě ne. Ještě ne, holka. Ještě nejsi u konce.“
Líže mě, kouše, někdy mě nechá na hraně, prsty pomalu kloužou dovnitř a ven, jazykem rozmazává moji vlhkost. Občas mi plivne mezi nohy, zase mě olízne, zasune do mě jazyk, pak prsty, zas je to bolest a rozkoš na hranici křiku. Už nevím, kolikrát jsem se udělala. Už to nespočítám. V jednu chvíli křičím, pak se směju, pak brečím. Nevím, kde končí tělo a kde začíná moje duše.
Když mě konečně rozváže, vezme mě zezadu do náruče, chvilku jen tak drží, úplně přirozeně, jako bych tam patřila už dávno. Dlaň má pořád těžkou, polepenou od našich šťáv, prsty mi kloužou po břiše, po stehnech, po zadku, kde mám čerstvý stopy, který ještě hřejou.
Vdechuje mi vůni do vlasů a přes rameno mi olízne slzu, co mi ještě zůstala na tváři. Cítím v jeho náručí každý detail - perma na břiše, mokro mezi nohama, naše pot, jeho kůži, svoje vlasy, všechno pomačkané, rozmazané a opravdové.
Pak se trochu odtáhne, zvedne mi bradu, v očích má ten zatraceně klidnej, ale trochu pobavenej výraz, co umí jen chlap, co přesně ví, co dělá.
„Tak co, jaká byla tvoje úvodní lekce, Mývalko?“ pousměje se tím polovičním úsměvem, ve kterém je všechno: vítězství, starost, zájem i zvědavost.
V tu chvíli se musím rozesmát, i když sotva popadnu dech. „Drsná. Ale lepší než jakkoliv terapie.“
Zatváří se spokojeně, vezme mě ještě pevněji, pohladí po zadku, kde mi dlaňem promasíruje všechny ty fleky, modřiny a poraněnou kůži. Políbí mě na tetování.
„Když mi budeš věřit a budeš poslouchat… ještě ti ukážu věci, který ti vytřou hlavu ještě víc.“
Ležím, páchne mi kůže, cítím ho v sobě, na sobě, na rtech, ve vlasech, v prsou, mezi nohama.
Bolí mě celý člověk. Ale poprvé po dlouhé době mám v mysli úplně jasno a na duši klid. Žádný manžel a jeho deprese, žádná práce, žádné bývalý milenec, žádné špatné zprávy, starosti a povinnosti.
Předvečer všech svatých. A já vím, že jsem to zase já.
Vlasy si stáhnu do copu, make-up stekl už dávno do polštáře. V předsíni zahlédnu v zrcadle ženskou, co je konečně klidná. Prozřela.
On se jen pousměje a tiše, skoro jako by mi četl myšlenky, řekne: „Máš toho ještě hodně před sebou.“ Díky, Štěpáne. Oblíkám se a mizím v ranním šeru.
Sednu do auta a cestou po dálnici poslouchám Hegerovou.
"Jsou čtyři ráno, nebo víc?
Jsem vzhůru, koukám na měsíc,
anebo dolů do ulic,
kde lampy bloudí.
Snad je to jedna z nočních můr.
Co vidím, to je soudní dvůr
a ten mě teď soudí..."
