Některé dny jsou plné překvapení. Rozčísnete v sobě jedno dlouhodobé dilema a rozhodnete se, že za odměnu prostě drapnete deku, ručník, zásoby jahod a malin a půjdete se vyvrhnout na Vlkov k vodě. Vyčistit hlavu. Ve všední den podvečer a těsně před bouřkou tam skoro nikdo nebude, jen svatý klid. Maximálně pár honičů někde v křoví nebo chlapi, co tam mají tichý rande s jinými chlapy. Můj…

Měla jsem chuť šukat. Žádná komplikovaná láska, žádný city, prostě jen chuť cítit někoho v sobě, trochu se pomazlit, zapíchat, rozvalit v něčím objetí a pak jít zas domů s čistou hlavou. Už mě nebavilo investovat do dalšího „poznávání se“, chtěla jsem jen být ta holka na šukání, aspoň na jednu noc. S Jankem jsme si psali dost dlouho na to, aby bylo jasné, že je to fajn chlap. Vánoční Praha.…

Bylo mi dvacet a žila jsem v době, kdy se můj svět netočil kolem ambicí nebo plánů, ale řídila ho moje nenasytná kunda. Zdravý rozum tehdy prohrával každou bitvu s čistou, neředěnou nadržeností, která mi pulzovala v těle jako druhá krevní skupina. Možná o rok víc, možná míň, ale rozhodně dost na to, aby mě ovládal čistokrevný chtíč a nulový smysl pro následky. Bylo jaro. Květen. Takový ten první…

Tuhle vzpomínku na jednu jarní šukačku ve čtyřech už jsem kdysi na blogu sdílela, ale díky svému rozsahu jí to tu bude přeci jen slušet víc. Psal se rok 2010. Steve Jobs právě představil první iPad, Lady Gaga běhala po světě v šatech ze syrového hovězího a Facebook ještě nebyl toxické bahno, ale místo, kde jste si posílali pokusy o rádoby vtipné statusy. A já? Byla jsem v prváku na vysoké, plná…

Jsou příběhy, které nedokážu vyprávět jinak než s mokrou kundou. A tohle je jeden z nich. Stála jsem na břehu řeky a říkala si, že jsem se definitivně zbláznila. Byla zima taková, že by se i mosty nejraději sbalily a odtáhly do tepla, a já tu stepovala. To jsou ty noci, kdy vám někdo, kdo vám byl kdysi kurva blízko, napíše z ničeho nic, že stojí pár metrů od vaše domu a chce si promluvit. V tu…

Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou nechám takhle brutálně ojet na lavičce uprostřed přírodní rezervace, kde by člověk čekal maximálně srnku nebo běžce v legínách. Ale květen je svině a umí se ženou dělat divy. Všechno kvete, všechno voní, teplo mi leze pod šaty a člověk začne být podezřele tolerantní k nápadům, které bych v listopadu vyfakovala s ledovým klidem. Jaro prostě dělá z mozku houbu. …

Parkoviště pod lesem. Všude tma a mrznoucí mlha. Motor vrní, kabina vyhřátá, je slyšet jen rádio, ze kterého se line Numb od Linkin Park. Sedím rozkročená, kolena lehce od sebe, a mám co dělat, držím se zuby nehty, abych si to neudělala dřív, než vůbec přijde. Prsty mi kloužou po stehnech, pomalu, schválně, a cítím, že klín už začínám mít mokrý. Touha tlačí mezi nohama, v hlavě se mi střídá jedna…

Seděla jsem na nekonečném meetingu s francouzskou manažerkou, která masakrovala angličtinu tak, že mi málem krvácely uši. V místnosti bylo vedro na omdlení, culík mi zachraňoval krk a černé skinny džíny se proměnily v mučidlo. Vypnuto. Po takové seanci mám vždycky chuť někam řvát. Realita: oběd o samotě a podcast do uší. Kecy a politika, téma – Orbán. Výtah. Do kabiny se nahrnula banda ajťáků z…