Lída a Sofie měly v manuálu hotelového úklidu předepsaný postup – dva úklidové vozíky, dvanáct pater, dvacet pokojů denně.
I když jim v krvi koloval poetický vzdor, realita jim nabízela jen zápach dezinfekce, zvuk plastových rukavic a jeden nekonečný seznam povinností.
A přesto se v jejich tichých gestech skrývala zvláštní sounáležitost; synchronizovaný rytmus kroků, harmonický dialog v podobě cinkání úklidových vozíků na prazích pokojů a nečekané libozvučné úsměvy při čechrání polštářů, to vše sdílely. Bylo v tom víc než jen sdílený pracovní oděv, či výplata.
Pokoj 2010 byl ten den jako každý jiný. Zprvu ledová klika přešla v něco nového. Po zavření dveří se změnila atmosféra. Ve vzduchu byla zvědavost a touha po vymanění se z užírající rutiny. Visela mezi nimi otázka, kterou ještě žádná z nich nevyslovila: Můžeme?
Odpověď se ukrývala o pár kroků dál mezi lůžkem a úklidovým košem. Byla to výjimečná příležitost a nezbývalo nic než ji pevně uchopit za vlasy. To jediné může rozhodnout o tom, zda pro ně bude zítřek jiný než doposud.
To znamenalo jediné, nevyřčené: "Musíme!"
Sofie zavřela okno, přestože vzduch v pokoji nebyl studený. Jen chtěla udržet uvnitř pokoje to tiché vzrůstající napětí, které mezi nimi dynamicky pulzovalo. Lída ještě sklízela prázdné sklenice, ale její ruce náhle zastavilo Sofiino přiblížení. Obě věděly, že se děje něco jiného než běžná údržba.
„Víš…“ začala Sofie, ale slova jí zmizela za roušku čirého studu. Nevyřčené se stalo neverbálním přiznáním. Nemusela vůbec nic říkat, Lída jí totiž stoprocentně rozuměla. A potom to přišlo: dotek prstů o paži, nepatrně delší, než by měl být. Pohled, mnohem smyslnější než jejich pracovní náplň.
Obě v sobě měly stopy zvednutých polštářů, naskládaných ručníků a nesčetněkrát zavřených dveří. Ale jejich touhy nikdy nebyly zapsané do seznamů úkolů. A teď se probouzely nenuceně, odvážně.
Lída položila hadřík. Ne ze zvyku, ale najednou neměla v rukou nic důležitého kromě přítomnosti Sofie. Jejich pohled se střetnul a nabýval na intenzitě. Byla v nich souhra dlouho zadržovaných myšlenek. Slova nahradilo ticho — tak hutné, že by se dalo přikrýt přehozem. A pak se najednou čas stal přizpůsobivějším. Přiblížily se k sobě. Vepsaly do vzduchu mezi sebou jedno rozhodnutí: tentokrát je řada na nich, aby se staly tím, čím se nestaly nikdy předtím…a pokoj 2010 už zdaleka nebyl jen číslem na dveřích.
Byl to probíhající průnik do neznáma, který se stane vzpomínkou uklizenou setřením prachu.
Letmé dotyky přešly v pozorování rtů. Jejich srdce zrychlila a hrála synchronizovanou ódu na příjemné napětí.
Nakonec se na moment zastavil čas. Bylo to jako by se obě dívaly do zrcadla. Jako by se jednalo o jeden organismus, kde obě strany prožijí nový stav v jejich krátkodobě odsouhlasené synergii.
Pro vnějšího pozorovatele by se jednalo o umění kontrastu a dynamiky. Z momentu, kdy se téměř zastavil čas mezi nimi a jejich mysl se sjednotila vyplynul divoký vášnivý sex.
Jedna z druhé začala beze slova svlékat pracovní oblečení. Přestože každá byla pokrytá pracovním potem, ani jedna necítila odpor. Šlo o něco hlubšího. Každým odhozeným kusem oblečení se jedna druhé otevíraly jako ještě doposud nečtená kapitola knihy.
Zničehonic naprostá nahota. Jedna si prohlížela druhou, zatímco Lída byla více obdarovaná nahoře, Sofie doplnila tento dvoj obraz k dokonalosti svými křivkami spodní části.
Obě bez váhání padly do postele, kde ještě pár hodin zpět spal někdo cizí. Najednou se dostavil chaos. Ruka na ruce, ruka na stehně, jazyk na krku, jazyk v jazyku, oči na prsou, oči v klíně. Obě byly slabě neohrabané, protože ani jedna neměla intimní zkušenost s dívkou, ale každý menší trapas se vybalancoval jejich chichotáním.
Lída dominantně uchopila Sofii a přetočila ji na břicho. Začala ji jemně líbat na zádech a pokračovala směrem k zadku. Tam v sobě probrala své drsnější já. Začala slabě kousat, do zadku, na boky, do stehen. To vše doprovázela nekonkrétním broukáním, aby nebylo trapné ticho. Pokračovala plácáním po zadku. A Sofie se tím nechala pohltit. Vzrušovalo jí to.
Každou další vteřinou začaly mladé dívky, nahotinky na pokoji 2010, vlhnout. Sofie už cítila blížící se orgasmus. A to nedošlo ani k hlubšímu kontaktu prsty, či jazykem.
Lída překonala počáteční nervozitu, chytila Sofii za její boky tak, aby na ni vyšpulila zadek a začala pomalými dlouhými pohyby lízat její klitoris se vším všudy. Sofie se hned rozklepala a hekla o něco hlasitěji, než sama chtěla. To vzrušilo i Lídu.
Netrvalo to dlouho a Sofiino tělo se rozechvělo dostavujícím se orgasmem. Lída jenom s hlasitým úsměvem pokračovala. Držela při tom její půlky od sebe. Tenhle úhel ji extrémně vzrušoval.
Po orgasmu ji Lída přetočila na záda. Obě navázaly krátký oční kontakt, prohodily si spokojený úsměv bez jakékoli známky lítosti.
“Sedni si zádama ke zdi!” řekla Lída dominantní hlasem, aniž by přerušila oční kontakt.
Sofie beze slova poslechla. Lída si před ní lehla a hlavu ji celou ponořila do klína. Sofie nekontrolovatelně tekla ven. Tak mokrý orgasmus ještě neměla s žádným mužem. Lída nečekaně použila dva prsty, které dovnitř vklouzly téměř bez odporu.
Sofie vzala polštář, který ležel vedle ní a musela si do něj ulevit jemným zařváním ze vzrušení. Nechtěla být hlučná, aby někdo nepřerušil jejich dovádění. A potom to opětovně přišlo, ta předzvěst blížícího se orgasmu, chvění celého těla. Nedokázala si pomoct. Přišlo to a spolu s vnitřní euforií Lídě na slabě na ruku a pusu.
Lídu to mile překvapilo. Přestala, ale dívala se, jak si to Sofie užívá. Její orgasmus trval snad celou věčnost. Nedokázala zastavit klepání svého těla. Lída to však nemohla také vnitřně vydržet.
Odhodila Sofiin polštář, položila ji na záda a bez varování jí sedla přímo na obličej. Sofii se to opět líbilo. Dívala se zespoda na Lídu a obdivovala jí, jak je sebevědomá a sexy. Jazykem se se snažila tlačit na správné místo, ale tempo si spíš určovala sama Lída. Prsa se jí hýbala rytmicky dopředu a dozadu.
Netrvalo to ani minutu a Lída vytryskla jako jeden z islandských gejzírů Sofii přímo na obličej. Byl to orgasmus nejen fyzický, ale také spirituální, žádná zábrana, žádné omezování. Potom se dostavila špetka racionálního myšlení, slabý stud.
Sofie se pod Lídiným výtryskem dusila. Sama v ten moment nevěděla, jak reagovat. Měla toho plný nos. Po tvářích jí tekly slabé proudy této vzrušující kapaliny. Lída slezla a začala se omlouvat. Snažila se Sofii nějak pomoct.
Vzala polštář, který měla po ruce a začala jí utírat obličej. Sofie ho Lídě vytrhla z rukou a začala do něj nestydatě vysmrkávat, co se jí usadilo za přepážkou. Do toho se rozkašlala.
Na první pohled to vypadalo, že intimita rázem vyprchala, ale nakonec se po zklidnění Sofiina dýchání ukázalo, že si to obě užily se vším všudy. Lehly si vedle sebe, smály se. Navenek to nebylo vidět, ale obě se pořád klepaly z orgasmů.
Pokoj 2010 byl plný rebelie a neřesti. Jeho zdi budou pro Lídu a Sofii navždy němou asociací, která přivede k životu vzpomínky na jejich poprvé.
Lída se potom zvedla, došla si na toaletu, opláchla si obličej, otevřela okno a začala se s šibalským úsměvem na tváři oblékat. Sofie zachovala svou submisivní roli, přestože pasivně, a začala se oblékat také.
Obě byly spokojené. Nebylo třeba nic řešit. V hřejivé tichosti začaly uklízet, jako by se nic nestalo. Vyměnily povlečení, vyvětraly, setřely prach, uklidily koupelnu a po tom všem pokoj vyfotili. To se dělalo u každého pokoje pro kontrolu. Po zavření dveří existoval důkaz jen v jejích myslích.
Třeba se v pokoji 2010 stala nejedna dravá romantika, či zvrácenost. To, zda je to pravda nám prozradí jen a pouze čas.
