Lída a Sofie měly v manuálu hotelového úklidu předepsaný postup – dva úklidové vozíky, dvanáct pater, dvacet pokojů denně. I když jim v krvi koloval poetický vzdor, realita jim nabízela jen zápach dezinfekce, zvuk plastových rukavic a jeden nekonečný seznam povinností. A přesto se v jejich tichých gestech skrývala zvláštní sounáležitost; synchronizovaný rytmus kroků, harmonický dialog v podobě…

Zrodili se v okamžiku, který netrval déle než záchvěv ve věčnosti. Dva fotony, vytržené z prázdnoty, se rozběhly prostorem jako dvě jiskry odtržené od stejných ohnivých rtů. Byli k sobě přitahováni i odpuzováni zároveň, kroužili kolem sebe, jejich trajektorie se prolínaly v opojném tanci, který nebyl ani začátkem, ani koncem, jen nekonečnou přítomností. Zprvu jen letmé záblesky doteků, mihotání…

Nikdo by na ni neukázal prstem. Byla tak obyčejná, že ji v davu přehlédnete. Vlasy v barvě poledního sena, sepnuté do nenápadného drdolu. Ruce zdrsnělé od nitek, za nehty věčný poprašek křídy-prostá švadlena s vnitřními sny a tužbami. V každodenním rytmu stehu a střihu, pod vůní nažhavené žehličky a voskovaných nití, tvořila šaty pro jiné ženy, pro dámy. Pro ty, co měly pro koho se oblékat. Pro…

Zpočátku nebylo nic krásného. Jen šedý blok kamene, prach a otupující rachot železa o kámen. V dílně to vonělo vápnem a potem. Slunce tam doléhalo jen v odrazech na nástrojích, jako by si samo nebylo jisté, zda se chce dotknout té tvrdé reality. Ruce měl ztuhlé, záda bolavá, a každý úder kladiva byl jako zvuková vlna, která se rozbíjela o skalní stěny jeho myšlenek. Jednalo se o čistou realitu…

V minulosti jsem zmínila příběh Lídy a Sofie, které při rutinním úklidu podlehly svůdnému kouzlu pokoje 2010. Tento pokoj si střádá příběh za příběhem, zkušenost za zkušeností, jako by tím něco chtěl říct. Jde o poselství, či pokušení ze strany silnější entity, která nechce víc, než přejímat intimity ostatních? To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale odhalením každé neřestné vrstvy se můžeme…

Hluboko za hranicemi známého vesmíru, tam, kde už i světlo váhá, se vznášela. Nebyla tělem, nebyla ani pouhou myšlenkou. Byla aurou, proudem vědomí, šepotem existence. Jemná, hladká jako plynoucí řeka v beztvarém prostoru, a přece tak hutná, že mohla vážit víc než tisíce hvězd. Její bytí bylo tichým tepem v temnotě. Nepatřila nikam, a přesto byla všude. Nezářila, a přesto z ní vycházelo teplo.…

Byla jako nechtěná věta mezi záplavou renesančního ticha. V očích měla neuhasínající plamen po poznání, v každém kroku poezii a v prstech věčný neklid. Jmenovala se Róza a milovala knihy. Ne z povinnosti, ale s tělesnou oddaností – hladila hřbet jako krk, rozevírala stránky jako stehna a každé slovo inhalovala, jako by bylo součástí jejího dechu. Antikvariát, kam chodívala, byl pravý opak jejího…