Stará vášeň nerezaví

23 nov 2025 · 756 views WednesdayA

Kdysi mi jeden muž řekl, že jsem expertka na vítání a loučení a měla bych si z toho udělat byznys. No byznys jsem si z toho samozřejmě neudělala, ale přijala jsem tuto schopnost jako takové poslání. Pro většinu smrtelníků je to psychicky náročný proces loučit se s milovanými. Mě to však zvláštním způsobem těší. Jsem jako taková více či méně věrná lady čekající na svého rytíře až se vrátí z tažení.

Některé věci se ale nemění ani po dlouhých měsících. Nevinná zpráva po takové době mlčení, trošku toho mého zagorkování, protože se snad posral, ne? Následné přiznání si vlastního podílu viny a pak už jen hříšné vzpomínky na pár pěkných chvil... recept na průšvih století. Že si moje mrška vzpomene po tom, co x měsíců držím šukací i citový půst jsem fakt nečekala. To je ta chvíle, kdy rozum spráskne ruce a odporoučí se do kouta s pořádnou porcí popcornu a coly. S chtíčem se těžko bojuje.

Veškerý stres opadá jakmile se ztrácím v jeho náruči a polibcích. Zcela automaticky, protože přesně těmto rukám prostě patřím nebo minimálně nějakou tu chvíli budu. Moje dávka endorfinů letí nahoru. Ta pauza vůbec ničemu neuškodila. Jeho rychlá sprcha mě nechá chvilku vydechnout. Na některých místech se zastavil čas. Ani zde tomu není jinak. Jen na pověšené uniformě přibyla vyšší šarže. Přejedu prsty po jmenovce, ale rychle stáhnu ruku k sobě, aby se moje mysl nezatoulala tam, kam se to vůbec nehodí.

Jeho svlékání si neužiju. Leze na půl mokrý ze sprchy s ručníkem nedbale kolem pasu. K čertu s tím. To by mělo být trestné. Tohle bude rychlé a já mám na sobě stále oblečení. Takové zdržování. Hned jak se mu dostanu do náruči narážím na jeho tvrdou erekci. Nelze si toho nevšimnout. Tělem mi projede vlna vzrušení s úlevou že tady všechno funguje. Chce mě pořád stejně. A já chci jeho.

Oblečení letí pryč a já přirozeně s chutí klesám na kolena přímo před jeho erekci. Párkrát po ní přejedu hravě rukou než si ho začnu ochutnávat a brát do úst. Ručka sem tam polaská i pytel, aby mu to nebylo líto. Slastné vzdechy a mručení protínají ticho jako sladká melodie. Prsty mi vplétá do vlasů a má chuť být hlouběji. Ne však na dlouho. Brzy na to jsem na lopatkách vydaná na milost a nemilost jeho jazyku a prstům pro změnu já. Božská chvíle. Ale oba chceme víc. Jsme jako spratci v hračkářství. Potřebujeme všechno a hned.

Ocitám se pro změnu nahoře, aby si užil pohled hodný horňáka. Kdybych neměla takovou chuť šukat, tak bych ho svými prsy dusila celou věčnost. Nedostanu ani prostor nad tím moc přemýšlet, protože moje probuzená mrcha si žádá v sobě tvrdý kolík, který se hlásí dál o pozornost. Jako by ho snad bylo možné přehlédnout. Oba si náležitě vychutnáme ten první průnik po takové době. Snažím se nechvátat, aby ta jízda jen tak rychle neskončila. I přesto moje chvilka slávy stejně musí skončit. Nejsem tady v této hře paní velitelka a tak končím na zádech já, protože jeho zvíře si nechce hrát pomalu. Nasazuje svoje tempo, dravě mě chytá pod krkem a nakládá mi co si zasloužím. První kolo končí jeho vrcholem uvnitř mě. Přesně tak jak to má být a já už tuším, že tahle jízda ještě není u konce. Je přece potřeba se náležitě přivítat a rozloučit na příštích pár týdnů.