V kanceláři byl ten zvláštní druh ticha, který nastává až pozdě odpoledne, když většina lidí zmizí a v budově zůstane jen šum klimatizace a ozvěna vlastních myšlenek. Seděl jsem nad tabulkou, která mi už dobrou hodinu odmítala dávat smysl, když se vedle mého stolu objevila ona.
„Ještě tu bojuješ?“ usmála se. To její malé, nenápadné pousmání, které dělalo celé dny o něco snesitelnější.
„Spíš ta tabulka bojuje se mnou,“ odpověděl jsem a poklepal na monitor.
Přisunula si židli ke mně a já ucítil vůni jejího parfému — jemnou, lehce kořeněnou, takovou, kterou si člověk uvědomí až tehdy, když je opravdu blízko. Naklonila se nad klávesnici, loktem se dotkla mého předloktí, jen na okamžik, ale i tak to se mnou udělalo víc, než bych si byl ochoten přiznat.
„Tady…“ ukázala na buňku, „máš špatně vzorec.“
Sledoval jsem, jak její prsty tančí po klávesnici; byl jsem tak blízko, že jsem viděl jemné pramínky vlasů sklouzávající jí přes rameno. Když se na mě otočila, byli jsme jen pár centimetrů od sebe. Ten pohled trval déle, než by měl. Tak akorát dlouho na to, aby měl význam.
„Aha,“ vydechl jsem, ale nemyslel jsem tím vzorec.
Usmála se, tentokrát jinak — trochu pobaveně, trochu vědomě. „Vidíš? Stačilo se zeptat.“
Cítil jsem, jak se mezi námi usazuje něco hmatatelného, ale přesto jemného, nevyřčeného. Naklonila se zpět, jen o kousek, ale dost na to, abych si byl jistý, že ten moment nebyl náhoda.
„Tak… jestli budeš ještě něco potřebovat,“ řekla tiše, téměř šeptem, „jsem tu.“
A když vstala a pomalu se vracela ke svému stolu, přistihl jsem se, jak přemýšlím, jestli myslela jen tu tabulku.
