Když jsem toho večera dorazil do Popradu, vůbec jsem netušil, že mě tam čeká něco víc než obyčejná procházka městem pod Tatrami. Vzduch byl teplý, ulice klidné a já jsem se jen tak toulal kolem náměstí, když jsem ji uviděl.Stála u fontány, světlo lamp jí kreslilo na tvář jemné odlesky a já jsem v ten moment úplně zapomněl dýchat. Krásná Slovenka s dlouhými hnědými vlasy a pohledem, který se nedal…

Silvestrovský večer se nesl v měkkém světle lamp a svíček, které někdo rozestavil po bytě jen proto, aby to bylo „hezčí“. Vzduch voněl vínem a zimou, co se dovnitř vplížila pokaždé, když se otevřely dveře na balkon. Tereza měla na sobě jednoduché šaty, ale způsob, jakým se pohybovala, mě nutil sledovat každý její krok. Všiml jsem si, že mě pozoruje taky.Seděla těsně vedle mě. Koleno se dotýkalo…

Bylo to v Tatrách, uprostřed zimy, kdy sníh křupal pod lyžemi a vzduch byl tak čistý, že se skoro tajil dech. Neviděli jsme se roky, a přesto jsem ji poznal okamžitě. Stála u vleku, čepici staženou do čela, tváře lehce zčervenalé mrazem a úsměv přesně takový, jaký jsem si pamatoval. „Ty tady?“ zasmála se, když jsme se objali o trochu déle, než by bylo nutné. Bylo to nevinné, a přitom plné napětí,…

Potkal jsem ji o pár dní později ve fitku. Zrovna když jsem si myslel, že to mezi regály byl jen jeden z těch momentů, co zůstanou viset ve vzduchu. Měla sluchátka, vlasy stažené, soustředěná sama na sebe. Přesto jsem poznal ten pohled okamžitě, jakmile se naše oči setkaly. Nic neříkala. Jen si sundala jedno sluchátko a koutkem úst se usmála. Stejně nenápadně jako tehdy v obchodě. Cvičili jsme…

Stál jsem za ní v úzké uličce mezi regály a připadal si směšně nenápadně. Ona se dívala na zboží, já předstíral totéž, ale ve skutečnosti jsem vnímal jen to, jak je blízko. Příliš blízko na to, aby to bylo náhodou. Když se lehce pohnula, dotkla se mě bokem. Krátce. Stačilo to. Vzduch mezi námi zhoustl a já věděl, že to cítí stejně. Naklonil jsem se, jako bych si chtěl něco přečíst na polici, a…

Seděl jsem vedle ní při sledování mého oblibeného filmu na gauči v krbu praskalo dřevo a cítil jsem, jak se mezi námi pomalu tvoří napětí. Smála se mým hloupým vtípkům, ale bylo v jejím pohledu něco víc jiskra, kterou jsem si dlouho nevšiml. Když se naklonila blíž, její vůně mě omámila. Jen tak jsme si povídali, ale každé její lehké dotknutí ruky mi posílalo zimnici po zádech. Nemohli jsme…

Vždycky jsem si myslel, že práce v realitní kanceláři bude jen o telefonátech, smlouvách a nekonečném ježdění po prohlídkách. Jenže od chvíle, kdy do týmu nastoupila Klára, všechno se změnilo. Seděla naproti mně. Každé ráno přišla o pár minut dřív, položila si složky na stůl a s tichým úsměvem prohodila: „Dobré ráno.“ A já pokaždé cítil, jako by se mi odněkud z hrudi vytratil vzduch. Nikdo v…

V kanceláři byl ten zvláštní druh ticha, který nastává až pozdě odpoledne, když většina lidí zmizí a v budově zůstane jen šum klimatizace a ozvěna vlastních myšlenek. Seděl jsem nad tabulkou, která mi už dobrou hodinu odmítala dávat smysl, když se vedle mého stolu objevila ona. „Ještě tu bojuješ?“ usmála se. To její malé, nenápadné pousmání, které dělalo celé dny o něco snesitelnější. „Spíš ta…