Pohled mi sklouzne k proskleným dveřím. Jsou zamčené? Měly by být. Za matným sklem je jen tma chodby, ale každý stín, který se tam mihne, mi sevře hrdlo. Nebezpečí. Je to šílenství, dělat to tady, přímo tady, kde zítra ráno budu stát s hrnkem vlažné kávy a tvářit se profesionálně. Cítím, jak mi rozepíná knoflíček u halenky. Jeden. Druhý. Zvuk látky je v tom tichu ohlušující. Můj dech se zrychluje, naráží do jeho ramene. Voní kolínskou a škrobenou bavlnou, vůní autority, která se teď rozpadá na něco mnohem živočišnějšího. Cítit ho v sobě, v tomhle administrativním chrámu nudy, je jako zapálit sirku ve skladu střelného prachu. Zastaví se. Jen na vteřinu. Čeká, jestli ho odstrčím. Jestli dostanu rozum. Ale já se jen víc přitisknu k té chladné desce stolu a prsty zabořím do jeho kravaty. Utáhnu ji. Můj němý souhlas. Můj tichý, hříšný příkaz. Ještě chvíli zůstaneme v téhle pasti. Ještě chvíli necháme kancelářskou politiku za dveřmi. A co bude potom... to necháme na ranní poradu. Někdo volá. Možná o patro níž, možná z druhého konce světa. Ignorujeme to. Jeho dech je teď jediný čas, který měříme. Papíry pod mými zády šustí, kloužou. Výkazy prodejů, grafy, čísla... všechno se to mačká pod váhou naší netrpělivosti. Je to destrukce řádu. Každý pohyb je ostřejší, zoufalejší. Musíme být potichu, a právě ta nutnost mlčet nás bičuje k šílenství. Kousnu se do rtu, abych nevykřikla, když se opře dlaněmi vedle mých boků a převezme kontrolu. Klimatizace hučí, ale nestačí to přehlušit krev, která mi buší ve spáncích. A potom... to zvláštní, těžké ticho, když je po všem. Jen šustění oblečení. Rychlé, efektivní pohyby, jako bychom byli zpátky v režimu „práce“. Ale když mi zapíná ten poslední knoflíček u krku, prsty se mu lehce třesou. Podívám se mu do očí. Jsou tmavé, zorničky rozšířené. Nikdo nic neřekne. Není třeba. Jen si uhladím sukni, zvednu ze země spadlé pero a posadím se zpátky do svého ergonomického křesla. Zhluboka se nadechnu. Jako by se nic nestalo. Až na to, že vzduch v místnosti se změnil navždy.
