​Pohled mi sklouzne k proskleným dveřím. Jsou zamčené? Měly by být. Za matným sklem je jen tma chodby, ale každý stín, který se tam mihne, mi sevře hrdlo. Nebezpečí. Je to šílenství, dělat to tady, přímo tady, kde zítra ráno budu stát s hrnkem vlažné kávy a tvářit se profesionálně. ​Cítím, jak mi rozepíná knoflíček u halenky. Jeden. Druhý. Zvuk látky je v tom tichu ohlušující. Můj dech se…

​Sníh bičuje skleněné tabulky oken tak silně, že svět venku přestal existovat. Zbyla jen bílá tma a tahle osamělá horská chata, ve které v důsledku strženého elektrického vedení vypadl proud. Všude je tma, kterou jen občas prořízne oranžový zášleh z dohasínajícího krbu. Moje prsty jsou zkřehlé, i když se je snažím marně hřát o prázdný hrnek. ​Pak ho uslyším. Těžké kroky na dřevěné terase a zvuk…

Dřevěná podlaha je pod mými chodidly studená, ale ten pocit ignoruji. Kráčím. Je to jen pár metrů po chodbě, ale pod tou mašlí cítím tep, který mi buší v každé žíle. Hedvábí je hladké, klouže po kůži jako voda, ale ta stuha – ta sametová rudá stuha – je hrubší a tlačí. Vím, že je to ta nejpomalejší a nejsladší chůze, jakou jsem kdy udělala. ​Jsem si vědoma toho zvuku. Tichý šustot hedvábné látky…