Všude kolem voní skořice a hřebíček, celý byt se tváří jako sladká vánoční pohádka jenže já vím, co se stane, jakmile se zavřou dveře. Vím, co chce udělat s mým tělem.Jdu pomalu chodbou a srdce mi buší tak hlasitě, že skoro přehluší koledy. Mám na sobě ty krátké vánoční šaty, které mi nařídil. Tak směšně krátké, že sotva zakrývají zadek. A pod něma nemám nic.
„Zastav,“ ozve se jeho hlas. Klidný, hluboký, až absurdně jistý.
Poslechnu. Cítím, jak ke mně dojde a postaví se těsně za mě. Krk mě začne pálit ještě dřív, než se ho dotkne. Jeho dlaň sjede od boku na stehna a já se neudržím, vydechnu jako děvka, co se neumí ovládat.
„Řekni to,“ zavrčí mi do ucha. „Jak moc jsi mě chtěla vidět?
Hrdlo se mi sevře. „Hodně“ špitnu.
Jeho prsty mě chytí prudce do vlasů a zvedne mi hlavu.
„Ne. Řekni to tak, jak to cítíš.“
Jsem mokrá, až mě štve, že to cítí. „Jsem nadržená, Pane.“
Usměje se. Ten jeho pobavený, krutě spokojený úšklebek. „Tak to je správně.“
Otočí mě čelem k sobě. Dívám se na něj a v břiše se mi stáhne všechno, co může. Je vysoký, v tmavém roláku, svátečním, ale na něm i ten rolák vypadá jako zbraň. V očích absolutní kontrola.
Zvedne mi bradu aby se na mě díval shora, jako bych byla zabalený dárek, co čeká na roztrhání. „Otoč se k oknu.“ zavrčí
Rukou mi zvedne okraj šatů. Mučivě pomalu. Cítím jeho prsty na kůži. Jemné, až moc jemné. To je vždycky špatné znamení.
Pak prudce trhne látkou. Zdvihne ji až k pasu a stojím tam úplně odhalená, on mě drží za boky tak pevně, až mě to zarazí. „Rozevři nohy.“
Nohy se mi samy rozjedou. Tělo už dávno patří jemu. Prsty mi přejedou mezi stehny.
A pak zastaví na tom místě, kde jsem nejvíc citlivá. „Mokrá,“ konstatuje suše.
Stydím se. Je to směšné, ale cítím to. Přesně tu hanbu, kterou umí vytáhnout jako nikdo.
Jeho prst mi projede pomalý, krutě pomalý tah po kundičce, dokud nezajede tam, kde z toho málem udělám zvuk, který by mě ztrapnil. Udělá to ještě jednou. A ještě.
A pak prsty stáhne pryč a dá mi je k puse.
„Otevři.“ Jeho hlas byl tak hluboký, až jsem cítila, jak mi sklouzává po páteři. Jestli tohle není Vánoční šílenost, tak už nevím co.
Poslechnu. Vezmu ho do pusy a slyším, jak vydechne.
„Hodná.“
Chce se mi mu spadnout k nohám. Jenže to není konec. Ne, on teprve začíná.
Stiskne mě za zátylek a jeho hlas ztvrdne tak, že mě z něj zamrazí až do kostí.
„Teď ti ukážu, jak se vánoční dárky rozbalují pořádně.“
Stojím u okna, šaty vyhrnuté až k pasu, stehna rozevřená, srdce mi chce vyskočit z hrudi. On nikam nespěchá. Ten hajzl ví přesně, jak mě dostat tam, kde jsem jen nervy a chtíč.
„Budeš stát. Nepohneš se,“ řekne tiše.
Ta jeho jistota mě pokaždé rozloží víc než samotné dotyky.
Slyším, jak odchází někam za mě. Šustění papíru, dusivá vánoční poetika, která je jen maskou pro to, co se chystá. Vrátí se.
A pak ucítím studenou stužku kolem zápěstí. Zaváže mi je za zády. Tak pevně, že se mi prsty okamžitě napnou.
„Vánoční dárky se nerozbalují samy,“ řekne s pobavením, které mi udělá zimnici po páteři. Nedovolí mi ani nadechnout se. Otočí mě čelem k sobě tak rychle, že zakolísám. Chytí mě za bradu a donutí mě podívat se mu přímo do očí.
A v těch očích je ten pohled. Ten, co mě vždycky přiměje cítit se přesně jako to, co zrovna jsem: jeho hračka.
„Řekni to,“ poručí. „Řekni, co jsi.“
Je to trapné. ponižující. Jenže já, já mu to dám.
„Jsem tvůj dárek, Pane.“
V koutku úst se mu zvedne ten krutý úsměv. „Lepší.“ Prsty mi sjíždí ke krku a lehce přitlačí.
Tak akorát, jen aby mi tělo vybuchlo horkem.
„Jsem tvůj dárek na hraní…“ hlas se mi zlomí.
„…a na šukání,“ doplní za mě hlubokým tónem.
Tělo mi cukne a horko mi sjede až mezi stehna.
Prudce mě znovu otočí a tentokrát mě přitlačí k oknu. Sklo je studené, až mě z toho rozbolí bradavky přes ten tenký materiál šatů.
Jeho ruka sjede mezi moje stehna. A najde si mě, přesně tam.
Kundičku mám vlhkou tak, že je mi to trapné i když stojím zády k němu.
„Tak moc jsi se na mě těšila?“ zavrčí, prsty hluboko mezi záhyby. „Nebo se takhle roztečeš pokaždé, když tě svážu?“
„Já…“ Nemůžu odpovědět. Jen lapám po dechu.
„Správně, nemluv.“ Jeho prsty do mě vniknou tak rychle, až zakňučím, nahlas a bez kontroly, jako by mi někdo vypnul celou obranu.
Druhá ruka mě drží za boky tak pevně, že mě to skoro zvedá ze země. Pomalé, hluboké tahy, pak náhlé tvrdé, až mi kolena vibrují.
„Alexi..“ vydechnu.
„Ne, ještě ne.“ Zavrčí. Každé slovo bylo tichá výhrůžka, která mi stáhla žaludek.
Zastaví, vytáhne prsty. A já zůstanu přitisknutá ke sklu, sevřená svázaná, celá napnutá jako struna.
On stojí za mnou a chvíli nic. Ticho, které je horší než cokoliv jiného. Pak ucítím jeho dech na krku.
„Myslela sis, že si tě teď vezmu?“
Jeho ruce mě silně obejmou. „Že to dostaneš hned? Jako nějaká netrpělivá malá kurvička?“
V tu chvíli se mi stehna rozklepou tak moc, že se musím opřít čelem o sklo.
„Otoč se,“ poručí.
Jak, když mám svázané ruce? Nevím. Ale udělám to.
Stojím před ním, červená v obličeji, lapající po dechu, totálně poblázněná touhou.
Alex stáhne ruku po mém stehně dolů a zastaví u kolene…pak mě chytí za vlasy a přitáhne mě k sobě.
Rukou sjede pod šaty. A znovu přitiskne palec přímo na můj pulzující klitoris. Pomalu, krutě pomalu začne kroužit.
„Podívej se na mě,“ řekne tak nízko, až se mi zatočí hlava.
Zvednu oči a on přitlačí. V tu chvílí moje tělo exploduje.
Nedovolí mi to, ne pořádně. Ale dost na to, abych kňučela jak prosící fena. „Tohle,“ procedí mezi zuby, „je teprve začátek. Rozbalím si tě, kousek po kousku.“
Shodí mě na měkký koberec pod stromem tak rychle, že nestihnu ani vykřiknout. Vánoční světýlka nade mnou blikají jako posměch, zatímco on mě přitlačí kolenem k zemi a stáhne mi šaty z těla jedním prudkým pohybem.
Zůstanu pod ním nahá, ruce stále svázané. Dech mi uvízne v krku.
„Konečně vypadáš jako dárek,“ zavrčí. Chytí mě za boky a přitáhne si mě tak, že cítím jeho tvrdost přes kalhoty. „A já jsem netrpělivý.“
Palec mi sjede mezi nohy. Cuknu, až mi světýlka poskočí před očima.
„Takhle,“ zabručí. „Takhle jsi mě měla přivítat už u dveří.“
Vytáhne palec, olízne si ho, podívá se mi do očí a to stačí, aby se mi tělo roztřáslo.
Chytí mě za stehna a roztáhne je dokořán. Žádné pomalé pitvání, žádné hraní.
Jen jeho hlas. „Nebude to hezké. Bude to přesně tak, jak sis to přála.“
A pak si mě vezme. Tak prudce, že z pusy vyrazím jen hlasitý, neovladatelný zvuk, něco mezi prosbou a šokem. Rukou mi sevře krk, tělo mi narazí do podlahy znovu a znovu, světýlka se houpou, ozdoby cinkají.
„Podívej se na sebe,“ zasyčí mi do ucha. „Takhle se dárky rozbalují.“
A já mu nedokážu odpovědět. Jen držím, lapám po dechu a nechávám ho, aby mě rozbalil celou, bez slitování, bez zpomalování, bez jediné pauzy.
A když konečně povolí sevření na krku, jediné, co dokážu vydechnout, je:
„Alexi, prosím…“
On se usměje. Ten jeho nebezpečný, spokojený úsměv.
„Štědrý den teprve začíná.“
