Nejsem tu dlouho, ale i tak mě baví číst zdejší červenou knihovnu, a jelikož se v práci dost často nudím, tak mě napadlo sem dát i něco z vlastní zkušenosti.
Je to jen pokus, tak mě hned nesuďte. Nebo aspoň ne ve špatným 😉 A pokud to bude čtivé i pro vás, rád to dokončím...
Proto si milé děti zklidněte, pohodlně se usaďte, můj příběh začíná...
Moje máma měla a má nejlepší kamarádku, Lucku. A i když byla o dvacet let starší než já, vždycky vypadala tak neuvěřitelně dobře, až to člověku lámalo krk. Patřila mezi ty ženy, které nestárnou, ale spíš „dozrávají“ – a 90 % chlapů se za ní otočilo, aniž by se o to musela snažit.
A já… jsem ji odmala oslovoval prostě „teto Lucko“. Nikdy mě nenapadlo, že jednou právě tohle oslovení způsobí, že ve mně bude kloubit zvláštní směs respektu, nervozity… a něčeho, co jsem si dlouho ani nechtěl přiznat.
Nestávalo se to často, ale občas u nás Lucka přespala. A nikdy mi to nepřišlo nijak zvláštní.
Naopak — její návštěvy měly zvláštní kouzlo.
Jakmile přišla ona, máma byla rozesmátější, zaneprázdněnější… a já měl najednou volnější prostor.
Mohl jsem si dělat svoje věci, bez toho, aby mě někdo kontroloval nebo mi nakukoval přes rameno. Takový ten příjemný pocit, který zná každý, kdo doma najednou získá trochu soukromí.
Jenže časem se to začalo měnit.
Už to nebylo jen „mám klid, můžu si dělat svoje“.
Začal jsem si mnohem víc uvědomovat její přítomnost. Jak se směje. Jak se pohybuje po bytě. Jak se chová nenuceně, jako by byla doma — a vlastně… vždycky trochu byla.
A v těch chvílích jsem si poprvé uvědomil, že to, že u nás spí… mi nevadí z úplně jiných důvodů.
Zachytil jsem se přistihovat u toho, jak ji sleduju déle, než bych měl.
Jak si všímám detailů, které mi dřív unikali — třeba toho, jak si odhazuje vlasy z krku a pár neposlušných pramínků vlasů padajících jí do čela si vždy ledabyle, ale přesto svůdně dávala za ucho.
Pokaždé, když mě přistihla, jak se na ni dívám?
Jen se usmála tím svým zkušeným, lehce pobaveným úsměvem… a pokračovala dál.
Jako by přesně věděla, co dělá.
Jednou, když u nás byla oslava narozenin mojí mámy, u nás Lucka — jak už to při jejích delších cestách bývalo — zůstala přes noc.
Já se celé oslavy zúčastnil jen tak „aby se neřeklo“ odpoledne. Byl jsem tehdy už dávno v tom věku, kdy člověk radši vypadne ven s kamarády, než aby seděl mezi dospělými, co se baví o věcech, který ho absolutně nezajímají.
Věděl jsem navíc, že máma ten den žádné večerky řešit nebude.
A taky že ne.
Když jsem se později vracel domů, byl jsem příjemně rozjetý, unavený a přesně v takové náladě, kdy všechno působí trochu měkčí, trochu volnější.
Otevřel jsem dveře od domu a okamžitě mi došlo, že jsem dorazil přesně v momentě, kdy se večer překlápí do té zvláštní fáze.
Hudba zněla tiše, smích byl hlasitější než rozmluvy a vzduch byl těžký po víně, parfému a končícím večírku.
Hosté se už začínali trousit domů, kabáty přes paže, tváře rozesmáté, vtipy bez pointy — taková ta krásná pozdní nálada, kdy všechno působí lehce rozmazaně.
Nic jsem nechtěl pokoušet, a tak jsem se vytratil rovnou nahoru do patra.
V hlavě jsem měl ještě hučení z venku, v těle příjemnou únavu — a hlavně jsem nechtěl, aby máma přesně věděla, v kolik jsem dorazil.
Opatrně jsem zavřel dveře koupelny, opláchl obličej studenou vodou, abych smyl stoupy prachu večera a začal ostřeji vnímat okolí.
Když jsem vyšel zpátky na chodbu, světlo z malé bodovky vytvořilo kužel přesně tam, kde stála ona.
Lucka.
Teta Lucka, opřená jedním bokem o zeď, s výrazem, který napovídal, že víc než dost pila, ale zároveň věděla, co dělá. V ruce držela nějakou kabelku nebo šátek – něco, pro co si zrovna šla do pokoje.
A mně v tu chvíli došlo, že já stojím naproti ní… jen v trenkách.
Na malém prostoru chodby, kde nebylo kam uhnout, se naše pohledy srazily. A místo obyčejného „ahoj“ mě vtáhla rovnou do hovoru — lehce, rozverným tónem, jakým mluví jen člověk po víně a vydařeném večírku.
„Ty ses mi nějak vytratil,“ ušklíbla se. „Tvoje máma se mě ptala, kde jsi. Možná tě ještě budeme potřebovat… než ji dostaneme nahoru do ložnice.“
Zamrkala na mě, skoro spiklenecky, jako by to byla naše malá tajná úloha.
A já cítil, jak se mi z té blízkosti stáhl žaludek.
Ne nepříjemně — spíš takovým tím zvláštním, elektrickým způsobem.
Máma byla totiž dost společensky unavená — a chvílemi to opravdu vypadalo, že by bylo nejlepší nechat ji přespat dole na gauči. Nakonec se to obešlo bez mojí asistence, ale to, jak se obě snažily vyhrabat po schodech nahoru, museli slyšet snad i sousedi.
V té směsi smíchu, škobrtnutí a vzájemného podpírání bylo něco absurdně komického… a zároveň mě to ještě víc uklidnilo.
Když se dům konečně utišil, zalezl jsem do své postele a pustil televizi.
A protože tehdy po půlnoci dávaly kanály všechno možné i nemožné… nebylo těžké narazit na pořady, které rozhodně nebyly určené pro děti.
Nejdřív jsem jen bezmyšlenkovitě koukal.
Pak už ne tak bezmyšlenkovitě.
A za chvíli už vůbec ne.
Deka v rozkroku se zvedla, jako by měla vlastní názor na to, co se tam na obrazovce děje, a najednou jsem byl v situaci, kdy se ruka i mysl začaly ubírat k jednoznačnému cíli. Upřímně — za pár minut bych si to hezky, tiše dokončil a padl únavou.
Jenže přesně v ten moment se ozvalo rychlé, krátké zaťukání.
Ani jsem nestihl zareagovat.
Dveře se pootevřely…
A vešla teta Lucka.
V tu chvíli mi srdce vyskočilo až do krku.
Nevěděl jsem, co řešit dřív — jestli přepnout televizi, nebo zamaskovat stan, který se rýsoval pod peřinou.
Lucka stála ve dveřích s tím svým typickým podnapilým, rozverným úsměvem… jenže jakmile se jí oči svezly k mému rozkroku, úsměv se změnil.
Ne v pohoršení.
Ne v šoku.
Spíš v okamžik tichého, střízlivého uvědomění.
Takového toho jasného: „aha… tak tohle se děje“.
A já jen ležel, přikovaný, s horkem v obličeji a tělem, které rozhodně nehodlalo spolupracovat.
I ona rychle vystřízlivěla, trochu v rozpacích se narovnala a rychle řekla, že máma už spí nahoře, že si nemusím dělat starosti a mám jít v klidu spát.
Pak zavřela dveře.
A v tu chvíli jsem o erekci přišel okamžitě — protože veškerá krev z rozkroku se během jediné vteřiny přesunula do tváří a uší, které musely zářit rudě i v pokoji osvětleném jen televizí.
Televizi jsem vypnul jako kdyby hořela a s pocitem absolutní trapnosti jsem se otočil na bok.
Chtěl jsem hned usnout a ráno se probudit z tohohle nesnesitelného snu.
Ale tehdy jsem ještě netušil, že právě tam ta noc teprve začala.
