Soutěžní: Tajný dárek

Dřevěná podlaha je pod mými chodidly studená, ale ten pocit ignoruji. Kráčím. Je to jen pár metrů po chodbě, ale pod tou mašlí cítím tep, který mi buší v každé žíle. Hedvábí je hladké, klouže po kůži jako voda, ale ta stuha – ta sametová rudá stuha – je hrubší a tlačí. Vím, že je to ta nejpomalejší a nejsladší chůze, jakou jsem kdy udělala.

​Jsem si vědoma toho zvuku. Tichý šustot hedvábné látky proti sobě. Zvuk pohybu dárku, který se nese tichým domem.

​Zastavím se u dveří. Srdce mi buší pod saténem, ale ruka je klidná. Zvednu ji. Dvakrát zaklepám. Je to tichý, formální zvuk, který je v tom tichu noci neskutečně hlasitý.

​Vejdu. Nepotřebuji pozvání. Zamknu dveře a otočím se k němu. Je dokonalý.

​Jeho pohled je těžký, vlastnický. Vidím, jak se mu rozšířily zorničky. Nic neříkáme. Stojím teď před dveřmi, zabalená jako dárek.

​Jen se pomalu, velmi pomalu, opřu o zavřené dveře, čímž způsobím, že se ta mašle malinko povolí. Je to první hnutí, první odhalení obsahu.

​Ještě chvíli zůstanu v té horké, zakázané póze, než zvednu ruce k hrudi. Prsty se mi třesou, ale je to spíš vzrušení než strach. Pomalu, velmi pomalu, rozvazuji tu horní mašli. Uzel povolí a stuha mi sklouzne na klíční kosti. Není slyšet nic než šustění uvolněného hedvábí, které se chystá sklouznout dolů.

​On sedí, zabořený do těžkého koženého gauče. Jeho sako už je odhozené, košile povolená. Je uvolněný, čeká. Vlastní mě očima, ale neudělá ani krok.

​To je ten slib. Já musím přijít. Já musím porušit tu poslední vzdálenost.

​Vykročím. Nejdříve pomalu, pak rychleji.

​Až dojdu k němu, nezastavím se. Natáhnu ruku. Uchopím ho za vlasy a s tichým, těžkým tahem ho přitáhnu k sobě. Je to polibek. Dlouhý, majetnický, který spaluje všechen ten chlad a vánoční ticho.

​Když se odtáhnu, dlaněmi se opřu o jeho stehna. Pomalu, velmi pomalu, sklouzávám dolů. Nejdřív na kolena. Už se dotýkám chladné, leštěné spony jeho pásku. Je to další tichý zvuk v místnosti – cvaknutí kovu, když uvolňuji sponu.

​Pohlcuju se mezi jeho nohy. Jsem teď v jeho soukromém prostoru, kde jsou všechna pravidla zrušená. Skloním hlavu. Je to poslední akt ticha. Jeho ostrý, vlastnický pohled shora dolů mi říká, že přesně tohle je ten dárek, který si dnes zasloužil.