Tatry 2025

Bylo to v Tatrách, uprostřed zimy, kdy sníh křupal pod lyžemi a vzduch byl tak čistý, že se skoro tajil dech. Neviděli jsme se roky, a přesto jsem ji poznal okamžitě. Stála u vleku, čepici staženou do čela, tváře lehce zčervenalé mrazem a úsměv přesně takový, jaký jsem si pamatoval.
„Ty tady?“ zasmála se, když jsme se objali o trochu déle, než by bylo nutné. Bylo to nevinné, a přitom plné napětí, které se mezi námi okamžitě usadilo.
Jeli jsme spolu dolů, občas jsem ji dohnal, občas ona mě, a pokaždé když se na mě ohlédla, cítil jsem, jak se mi v břiše rozlévá zvláštní teplo. Na horské chatě jsme si sundali rukavice, prsty se nám na okamžik dotkly a oba jsme ztichli. Venku fičel vítr, uvnitř voněl čaj s rumem a dřevo v krbu praskalo.
Seděli jsme blízko sebe. Příliš blízko na to, aby to bylo náhodou. Její koleno se lehce dotýkalo mého, a ani jeden z nás se neodtáhl. Mluvili jsme tiše, skoro šeptem, a každé slovo mezi námi mělo jinou váhu než dřív. Když se ke mně naklonila, cítil jsem její parfém smíšený s mrazivým vzduchem zvenčí.
Večer jsme se vraceli pomalu, sníh padal a světla svahu byla rozmazaná. Zastavili jsme se. Dívala se na mě s pohledem, který říkal víc než cokoliv jiného. Dotkl jsem se její ruky tentokrát vědomě a ona ji nestáhla. Naopak.
Zbytek noci patřil jen nám, tichu hor a pocitu, že některá setkání nejsou náhodná, jen si dávají načas.