Noc v autě

Zajel jsem stranou, kde asfalt přecházel v prach a ticho bylo tak hutné, že jsem slyšel vlastní dech. Než jsem stihl cokoliv říct, otočila se ke mně. Ten pohled byl jasný žádné otázky, jen rozhodnutí. Vypnul jsem motor a svět se zúžil na prostor mezi volantem a jejími rty. Přitáhla si mě blíž. Polibek už nebyl opatrný, byl hladový. Cítil jsem její prsty na krku, jak se mi zarývají do kůže, a mně došlo, že dneska se nebude nic brzdit. Sedačka zavrzala, když jsem se k ní otočil celým tělem. Bylo málo místa, ale o to víc jsem vnímal každý pohyb, každý dotek, každé přiblížení. Vzduch v autě zhoustl. Okna se zamlžila a svět venku přestal existovat. Vnímal jsem její dech, přerývaný, horký, cítil jsem ji tak blízko, že mě to nutilo zapomenout na všechno ostatní. Smáli jsme se potichu, když jsme si naráželi koleny, a ten smích byl stejně vzrušující jako doteky, které následovaly. Čas se rozpadl. Byly jen chvíle, kdy jsem ji cítil u sebe, a chvíle, kdy jsem měl pocit, že auto je příliš malé na to, co se mezi námi odehrává. Každý pohyb byl trochu neohrabaný, trochu zakázaný a právě proto dokonalý. Noc nás kryla jako spolupachatel.Když jsem se nakonec opřel dozadu a zhluboka se nadechl, srdce mi bušilo až v uších. Podívala se na mě tím tichým, spokojeným pohledem a já věděl, že na tenhle moment budu myslet pokaždé, když pojedu touhle cestou. Nastartoval jsem až po dlouhé chvíli. Některé věci potřebují doznívat, než se člověk vrátí zpátky do reality.