Potkali jsme se úplně obyčejně. Na chodbě domu, kde se lidé obvykle jen míjejí a dělají, že se nevidí. Nesla tašku s nákupem, klíče jí cinkly o zem a já se sehnul dřív, než stihla cokoli říct. Když se narovnala, byla blíž, než by bylo nutné. A zůstala tak stát.
„Ty bydlíš vedle, že?“ usmála se, pohledem, který byl až příliš přímý na náhodné setkání.
Přikývl jsem. Výtah byl rozbitý, takže jsme šli po schodech. Pomalu. Kroky zněly prázdným domem a každé patro jako by nás k sobě přibližovalo víc, než dávalo smysl. Povídali jsme si, ale oba jsme vnímali hlavně to, jak se občas dotkneme rukou, jak se na mě podívá o vteřinu déle, než je slušné.
U jejích dveří se zastavila. Klíč otočila, ale neotevřela hned.
„Nechceš jít na skleničku?“ řekla tiše. „Stejně se mi dnes nechce být sama, alespoň se více poznáme.“
Byt byl polotmavý, voněl dřevitou vůní Santálu a bylo zde teplo. Odložila tašku, sundala si kabát a zůstala stát uprostřed místnosti. Dívala se na mě bez spěchu, jako by už dávno věděla, co se stane. Když jsem k ní udělal krok, neustoupila.
První polibek byl krátký, zkoumavý. Ten druhý už ne. Přitáhla si mě blíž a já ucítil, jak se celé její tělo napjalo. Přitiskla se ke mně, dech se jí zrychlil a ruce mi zajely pod košili, jako by si potřebovala ověřit, že jsem skutečný.
Opřel jsem ji o stěnu chodby. Chlad zdí kontrastoval s jejím horkým tělem. Zasténala, když jsem ji chytil pevněji, když jsem jí dal najevo, že teď už není kam couvnout. Neodporovala. Naopak — její prsty se mi zaryly do zad, nehty, které po mně zanechávaly stopu.
„Tak dlouho jsem tě slyšela za zdí,“ zašeptala mi do ucha.
V ložnici už nebylo nic pomalého. Pohyby byly instinktivní, doteky dravé, plné chtíče. Vzduch byl těžký, prosycený napětím, které se nedalo rozptýlit jinak než blízkostí. Těla se k sobě vracela znovu a znovu, jako by si pamatovala něco, co hlava teprve doháněla.
Když později ležela vedle mě, rozcuchaná, klidná a ještě horká, otočila se a položila mi ruku na hruď. Mlčeli jsme. Nebylo potřeba slov.
Za zdí bylo ticho, ale mezi námi ještě doznívalo všechno, co jsme si té noci vzali i dali. A já věděl, že od té chvíle už to nebude jen sousedka.
Ještě párkrát jsme se viděli, než jsem odjel do zahraničí...
