Znali jsme se dlouho vysloveně „nesprávným“ způsobem. Byla kamarádka mojí mámy. Vždy upravená, klidná, s tím zvláštním pohledem ženy, která už ví hodně o životě — a právě proto působí přitažlivěji než kdokoli jiný. Nikdy jsme si nebyli blízcí. Až do toho odpoledne. Zavolala mi kvůli počítači. Prý se zpomalil, zamrzal, neposlouchal. Když jsem přišel, pustila mě dál s lehkým úsměvem a zavřela…
Potkali jsme se úplně obyčejně. Na chodbě domu, kde se lidé obvykle jen míjejí a dělají, že se nevidí. Nesla tašku s nákupem, klíče jí cinkly o zem a já se sehnul dřív, než stihla cokoli říct. Když se narovnala, byla blíž, než by bylo nutné. A zůstala tak stát. „Ty bydlíš vedle, že?“ usmála se, pohledem, který byl až příliš přímý na náhodné setkání. Přikývl jsem. Výtah byl rozbitý, takže jsme…
