Světýlka tiše poblikávala, jako by nás sama povzbuzovala k neplechám. Seděla jsem vedle něj, kolena se nám sotva dotýkala — a přesto to bylo, jako by mezi námi probíhalo malé tajné spiknutí 😏
Naklonil se ke mně a usmál se tím svým nebezpečným úsměvem.
„Víš, že když se takhle tváříš, úplně mě rozptyluješ,“ řekl.
„To je ale škoda,“ odpověděla jsem sladce a prsty si pohrála s lemem jeho rukávu. „A co s tím uděláš?“ 😉
Jeho pohled mi sjel k rtům a zpátky do očí. Schválně pomalu.
„Možná nic,“ zašeptal. „A možná… tě nechám přiblížit se ještě víc.“
Naklonila jsem hlavu, tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Neudělala jsem to schválně rychle — právě naopak. Čekání bylo ta nejlepší část 😌✨
„Tak mi v tom nebraň,“ řekla jsem tiše.
Jeho ruka se dotkla mé — jen prsty, letmo, jako otázka. Odpověděla jsem tím, že jsem mu dlaň jemně stiskla. Úsměv se mu rozšířil.
„Ty víš, že si s ohněm ráda hraješ,“ poznamenal.
„Jen když vím, že mě někdo chytí,“ mrkla jsem 😇🔥
Svět kolem se ztišil. Jen světýlka, tlumený smích a napětí, které bylo skoro slyšet. Přiblížil se ke mně ještě o kousek.
„Jestli dneska překročíme hranici…“ začal.
„Tak?“
„Tak to bude proto, že jsme chtěli oba.“
Usmála jsem se a zůstala přesně tam, kde jsem byla — dost blízko na to, aby to nebylo nevinné… a dost daleko na to, aby to bylo zatraceně vzrušující 😌💫
