Světýlka tiše poblikávala, jako by nás sama povzbuzovala k neplechám. Seděla jsem vedle něj, kolena se nám sotva dotýkala — a přesto to bylo, jako by mezi námi probíhalo malé tajné spiknutí 😏 Naklonil se ke mně a usmál se tím svým nebezpečným úsměvem. „Víš, že když se takhle tváříš, úplně mě rozptyluješ,“ řekl. „To je ale škoda,“ odpověděla jsem sladce a prsty si pohrála s lemem jeho rukávu. „A…

Déšť bubnoval do oken v nepravidelném rytmu, jako by se snažil narušit klid bytu. Nepodařilo se mu to. Uvnitř bylo teplo a přítmí, světlo lampy kreslilo měkké stíny po stěnách. Všechno působilo zpomaleně, jako by čas dostal jiná pravidla. Stála jsem u kuchyňské linky a bezmyšlenkovitě míchala čaj, který už dávno nepotřeboval další otáčení lžičkou. Slyšela jsem ho za sebou, opřeného o dveře.…

V pokoji bylo šero, jen světýlka tiše mrkala, jako by si mezi sebou šeptala tajemství. Seděl až příliš blízko — tak blízko, že jsem cítila jeho teplo dřív, než se mě vůbec dotkl. Usmíval se tím pomalým, sebejistým úsměvem, který mi vždycky naznačoval, že ví přesně, co se mnou dělá. Naklonil hlavu a zadíval se na mě pohledem, který byl nebezpečně dlouhý. „Víš, že se na tebe dívám jinak, když…