Na tuhle schůzku jsem se těšil víc, než jsem si chtěl přiznat.
Byl jeden z těch chladných, šedivých dní na začátku zimy, kdy sníh kazí náladu všem řidičům a zpožděný vlak dává dost času přemýšlet nad tím, co se za chvíli může stát. Každý kilometr blíž ke konečné mi stahoval žaludek víc a víc — ne zimou, ale očekáváním.
Od nádraží to byl už jen kousek k sauně. Těšil jsem se, jak si prohřeju zmrzlé tělo, ale pravda byla, že na tohle jsem nemyslel ani z poloviny tolik jako na ni.
Nikol.
Známost z internetu. Vdaná. Hledající vzrušení, provokaci… únik. Z fotek jsem věděl jen jedno — má tělo, které si člověk pamatuje. A to stačilo.
Postával jsem nervózně před vchodem, když přijelo auto. Vystoupila žena přesně taková, jakou jsem si pamatoval. Světle hnědé vlasy, dlouhé nohy, červený kabát obepínající křivky, které slibovaly průšvih. Ještě se loučila s manželem. Věděl jsem, že ji veze. Ta absurdita situace mě vzrušovala víc, než by bylo zdrávo.
„Ahoj,“ usmála se a podala mi ruku.
Dotek byl krátký, zdvořilý — a přesto mnou projel jako jiskra.
Pár vět, pár trapně zdvořilých frází, ale upřímně… jak máš někoho poznat, když oba mrznete a víte, že za pár minut před sebou budete stát úplně nazí?
Jakmile jsme vešli do šaten a našli skříňky, něco se změnilo. Najednou nebylo kam spěchat. Stáli jsme blízko sebe, ruce na bocích toho druhého, ústa jen milimetry od sebe. Šeptali jsme si sladká slova prokládaná těmi ostřejšími. Polibek visel ve vzduchu — a o to víc nás vzrušovalo ho úmyslně oddalovat.
Tvrdnul jsem jak blázen.
Svlékali jsme se navzájem, pomalu, schválně. Jako když rozbaluješ dárek a nechceš ten moment pokazit spěchem. Když přede mnou stála úplně nahá, vzrušená a s tím šibalským úsměvem, věděl jsem, že tohle nebude jen obyčejný večer. Pobaveně komentovala, jak jsem tvrdej — a já si všiml lesku na její kundičce. Už teď. Beze studu.
Zabalili jsme se do prostěradel a rozešli se do sprch. Každej zvlášť. To čekání bolelo skoro fyzicky.
U baru jsme se smáli hloupým vtipům, popíjeli víno a pivo, zatímco se naše nohy pod stolem dotýkaly čím dál drzejc. V očích jsme si četli všechno, co nahlas říct nesmělo.
V sauně bylo přítmí a horko. Pot nám stékal po tělech a ruce si nacházely cestu tam, kam neměly. Přes prostěradlo jsem cítil její doteky u klína a měl co dělat, abych se ovládal. Dohoda byla jasná — jen provokace. Ale kurva, bylo tak těžký ji dodržet.
Studená sprcha a bazének nás měly zchladit. Místo toho nás zlomily.
Vrazili jsme do sebe jak dvě dravý zvířata, líbali se hladově, zoufale. Přitiskl jsem si ji k sobě, sevřel její prso, ona mi drtila zadek a hltala mě, jako by to mělo být naposled. Studená voda nás nakonec přece jen probrala natolik, že jsme se od sebe odtrhli.
Další drinky, lehátka, doteky pod prostěradlem. Její nehty na mém podbřišku mě doháněly k šílenství. Tiskli jsme se k sobě jako milenci po dlouhém odloučení.
Při dalším kole už jsem byl odvážnější. Ruce po stehnech, výš, blíž k zakázanému. Toužil jsem, aby se na dohodu vykašlala, aby si mě osedlala přímo tam. Z jejího dechu jsem věděl, že myslí na to samé.
V bazénku jsme tentokrát nebyli sami. Čekali jsme. A když konečně zmizel poslední cizí pohled, přitiskl jsem ji k sobě, líbal ji na krku, drtil její zadeček a prsty si našly cestu ke její roztoužené kundičce. Ona mi svírala péro a otírala se o mě tak, že jsem věděl — kdybych ji tehdy napíchl, ani by se nezastavila.
Ale nezastalo se.
V šatně jsme se rozloučili posledním polibkem. Venku jsem jí zamával, když nasedala k manželovi.
Cestou na nádraží jsem přemýšlel, jestli jsem neudělal chybu.
Myslím, že ne.
Ten večer plný vášně, kontroly a zakázaného chtění zůstává jednou z mých nejoblíbenějších vzpomínek.
A pak mi jednoho večera cinkl mobil.
Zpráva od Nikol.
Ale to už je jiný příběh.
