Déšť bubnoval do oken v nepravidelném rytmu, jako by se snažil narušit klid bytu. Nepodařilo se mu to. Uvnitř bylo teplo a přítmí, světlo lampy kreslilo měkké stíny po stěnách. Všechno působilo zpomaleně, jako by čas dostal jiná pravidla.
Stála jsem u kuchyňské linky a bezmyšlenkovitě míchala čaj, který už dávno nepotřeboval další otáčení lžičkou. Slyšela jsem ho za sebou, opřeného o dveře. Neviděla jsem ho, ale věděla jsem přesně, kde je. Ten pocit byl zvláštní – klidný a zároveň elektrizující.
„Měla bys si sednout,“ řekl tiše.
Usmála jsem se, aniž bych se otočila. „Ještě chvilku.“
Nepřišel ke mně hned. To bylo na tom nejhorší – i nejlepší. Nechal mě čekat, ne proto, že by chtěl mít navrch, ale protože věděl, že to ticho mezi námi je samo o sobě rozhovorem. Když se konečně pohnul, poznala jsem to podle změny vzduchu. Jako když se blíží bouřka, ale ještě nezačne.
Zastavil se těsně za mnou. Necítila jsem dotek, jen teplo jeho těla a klidný dech. Položil ruku vedle mé na linku, ne aby mě chytil, ale aby mi byl blíž. Bylo v tom něco nečekaně něžného.
„Vždycky se díváš z okna, když nad něčím přemýšlíš,“ poznamenal.
Otočila jsem hlavu k němu, jen tolik, abych ho viděla koutkem oka. „A ty si vždycky všímáš věcí, které bych měla skrývat.“
Naklonil se blíž. Ne tak, aby mě políbil. Jen dost na to, abych věděla, že by mohl. Zavřela jsem oči a v tu chvíli déšť zesílil, jako by nám chtěl tleskat. Nebylo třeba nic víc. Ten okamžik stačil.
