Nastaly dny vánočního volna a pominu-li povinnou sváteční návštěvu našeho syna s rodinou, prožíváme je se ženou celkem o samotě, ostatně poslední léta tomu nebylo jinak. I s intimnostmi mezi námi to obyčejně žádná sláva nebyla, ale tentokrát, po té, co se má žena zásluhou Emila a Marcela sexuálně rozbouřila, to vypadalo, že letošní konec roku bude u nás doma jiný. Jak jsem tušil, tak se také dělo a moje žena na mě co chvíli útočila otázkou: „Co Emil a Marcel, přijdou?“ A já jen krčil rameny v předtuše, že Emil si určitě užívá s Otou a Marcel třeba také. Její naléhání se však den za dnem stupňovalo, když mi až panovačným způsobem poroučela: „Tak jim zavolej! Zjisti, kdy přijdou!“ Zkouším tedy volat Emilovi, leč marně. Telefonát Marcelovi dopadl stejně. Nahlas konstatuji: „Kluci to neberou.“ A ona na to: „ No to je v prdeli, kdo mi to udělá?!“ Další den se na nočním stolku se začal volně povalovat náš černý umělý přítel, což bylo znamením toho, že má žena byla již řádně nadržená a prostě to chtěla a potřebovala. A odpoledne, když tak poleháváme vedle sebe v posteli, se nějak přestala ovládat a sama si začala prsty projíždět a dráždit svou nadrženou škvíru, což nikdy dřív nedělala nebo alespoň já jsem o tom nevěděl. Po chvilce už sténá vzrušením, jen sáhnout po našem umělém kamarádovi a důkladně si s ním užít. V tu chvíli si vzpomínám, že kdysi za mlada mi má o dost starší kolegyně říkávala, že jsem měl být gynekologem, protože mám krásně dlouhé prsty. Proto si dodám odvahy, a své prsty gynekologa amatéra nechám vniknout hluboko do nitra ženiny chtivé škvíry. Ona kupodivu nic nenamítá, je vidět, že to moc potřebuje, její škvíra je krásně vlhká a poddajná. Snažím se, aby se moje prsty dostaly co možná nejhlouběji do jejího nitra a uvnitř jí dělaly dobře. To se mi asi daří, protože se má žena naplno oddává tomu, co mé prsty uvnitř její roztoužené škvíry činí a pochvaluje si: „Ach, do prdele, tys mi tam tak pěkně hrábl, ach, ty blbče, ach, ještě mě tam prohrábni…“ Sám v sobě cítím stupňující se vzrušení, péro mi tvrdne a slipy vlnou. To nemohu nechat jen tak a po chvíli se druhou rukou zbavuji slipů, abych uvolnil své péro a ono mohlo vniknout do mé roztoužené ženy. To záhy střídá v její roztoužené mokré díře moje prsty, a když žena zjistí, že se v ní ocitlo moje péro, jen mě pobízí: „Och, ty divochu, och, ty se nezdáš, och, tak se ukaž…“ Já se snažím ukázat, seč to jde, pérem ji vnikám do škvíry až po koule, ale prostě nevydržím a brzy svou ženu řádně vycákám semenem. Jen mé péro opustí její nitro, křikne ne mě: „Vezmi ten černý krám a udělej mě!“ Nemusí říkat dvakrát a už jí zasouvám do její řádně rozevřené tekoucí škvíry našeho umělého kamaráda a moje žena si hned libuje, že ho tam má. Já jen musím poslouchat: „Och, rychleji, och, hlouběji, och, víc, och, ještě…, víc…“ Rejdím jí tím umělým pérem ve škvíře tak divoce, div mi ruka neupadne. Už, už cítím, že to má ruka přestává dávat, když se má žena krásně propne, aby měla toho našeho kamaráda v sobě co nejhlouběji a svůj nastalý intenzivní uvolňující prožitek komentuje slovy: „Och, do prdele, och, ještě že máme toho černého hajzla doma…!“ Celá se třese blahem, a když se celý vysílený od té dřiny položím vedle ní, poznamená: „No vidíš, nakonec jsme si vystačili sami i bez těch mladých nadržených samečků.“
Druhý den volá Marcel a já se ho ptám: „Co potřebuješ?“ „Já nic, ale třeba tvá žena něco potřebuje…,“ na to on. „Ty nejsi u Oty?“ vyzvídám. „Ne, nejsem, tam je teď nastěhovaný Emil,“ řekne mi narovinu, jak se věci mají. Jestli je sám a sám se neudělal, musí mít už pěkně plný pytlík, a proto mu navrhnu: „Tak přijď zítra odpoledne, řeknu té svojí, aby byla na tvou návštěvu připravená.“ Jen se objevím v blízkosti mojí ženy, už vyzvídá: „Kdo ti volal, nebyl to náhodou Emil?“ „Ne, Emil je někde na výletě,“ povím a víc jí neprozrazuji, přestože vím, jak ten jeho výlet asi probíhá. Ona na to: „A kdo to tedy byl?“ Snažím se nic neříkat co nejdéle, ale nakonec jí stejně prozradím: „Volal Marcel.“ „A co chtěl?“ na to ona. Nehodlám ji příliš napínat a vybalím na ni: „Ptal se, jestli by k nám mohl zítra přijít a vyskákat se na tobě.“ Žena rázem ožila, vidina, že se v nitru její nadržené škvíry bude prohánět Marcelovo péro, ji zcela ovládla a hned se vyptává: „Co si mu řekl, kdy přijde?“ „No ať dorazí zítra odpoledne,“ řeknu popravdě. A má žena si jen povzdechne: „Och, to je dobře.“ Na zítří od rána pobíhá po bytě skoro nahá, snad proto, aby co nejvíc vzrušená a s Marcelem si to patřičně užila. Marcel se dostavil krátce po poledni, skoro jsme ještě nebyli po obědě a hned v předsíni se ptá: „Tak kde máš tu nadrženou paninku?“ Ještě to ani nedořekne a už se v předsíni objevuje má skoro nahá žena. Dole je na volno a na sobě jen vytahané triko, div jí z něho její kozy nevypadnou. Jen ji Marcel spatří, pronese: „Ale, ale, co to vidím, paninka už je nedočkavá?“ A má nadržená žena neváhá, svlékne si ono triko a postává před námi v předsíni jako nějaká poběhlice, která dá každému. Proto s Marcelem nezůstáváme pozadu a záhy jsme všichni tři v předsíni nazí. Nějak se ale na sebe zakoukáme, mou ženu necháme ladem a už se objímáme, líbáme a navzájem si honíme péra. Jen mi Marcelovou zásluhou hezky ztvrdne, žadoním: „Vykuř mě, vysaj mě.“ On neváhá, kleká si přede mne a už se jeho pusa a jazyk věnuje mému pevně stojícímu péru. Jen se ocitne hluboko v Marcelově puse, zaslechnu povzdechnutí mé ženy: „Uf, oni se na mne dnes snad vykašlou.“ My se naplno věnujeme našemu vzájemnému prožitku, mou ženou se necháváme rušit, Marcel mi hezky hladí půlky a já mu přidržuji hlavu, aby nemohl ucuknout a já měl péro v jeho puse co možná nejhlouběji, až ucítím, že se už z mého péra dere semeno a oddávám se za velkého sténání slasti při výstřiku semene do Marcelovy pusy. Když má žena spatří, jak má Marcel pusu plnou mého semene, a stéká mu po bradě, jen s velkým pohoršením řekne: „To bych asi ze sebe vyvrhla úplně všechno!“ Jen Marcel zaslechl, co vyřkla, vstal, ohlédl se, kde postává, přistoupí k ní a obdaří ji vášnivým polibkem. Ona se brání, leč má to marné a při onom polibku si chtě, nechtě musí vychutnat mé semeno. Když ten polibek pomine, Marcel se jí zeptá: „Chutná?“ Má žena se zmůže jen na nic neříkající: „No…, hm…“ Ovšem záhy oba zmizí v ložnici.
Už si živě představuji, jak ji tam Marcel divoce píchá, ale když vidím v ložnici to, co vidím, nestačím se divit. Marcel je pohodlně rozložený na posteli, ženě předvádí své krásně tvrdé péro a ta na něj nenaskočí, ale uchopí jej rukou a začne lízat Marcelův rudý žalud. Holka se překonává, co se pamatuji, nikdy mi ho nevykouřila, přestože jsem jí mnohokrát navrhoval, ať to zkusí. Záhy se odhodlá a Marcelovo péro si zasouvá do pusy, a čím déle to dělá, tím hlouběji ho v puse má. Marcel ji chválí: „Šikovná holčička, moc šikovná holčička…“ Ona ze sebe vydává jen: „Hm…, hm…, hm…“ Jak tak klečí nad Marcelem a vystrkuje na mne tu svou vlhnoucí rozšklebenou škvíru, neodolám a začnu jí v ní rejdit prsty. Čím hlouběji tam vnikají, tím víc má žena teče blahem a svou prdelku jim nastavuje sama od sebe vstříc. A navíc i kuřbu Marcelova péra zvládá jako zkušená kuřačka. Marcelovo sténání se stupňuje, a když pak mezi oním sténáním vyřkne: „Holčičko, já tě pěkně nakrmím,“ vím, že se blíží jeho výstřik semene. Avšak má žena je jako omámená, snad ani nepostřehla, co Marcel řekl a už jí cáká hned několik dávek semene do pusy. Z jejich úst se ozve: „Br, fuj!“ Je ale v takovém rozpoložení, kdy ji zcela ovládá chtíč, semeno v puse příliš neřeší a hned hbitě naskočí na Marcelovo péro a začne na něm rejdit, jako by jela na nějakém splašeném hřebci. Její sténání a nářky jsou přímo skvostné, a pohled na to, jak svižně proniká Marcelovo péro až nadoraz do její tekoucí škvíry nádherný. Když konečně trochu zvolní, položí se na Marcela a obšťastní ho dlouhým vášnivým polibkem, snad proto, aby si zbavila jeho semene z pusy. Ale po chvíli už znovu rejdí na Marcelově péru jako splašená, snad jen nějaký bičík v ruce jí chybí, kterým by Marcela pobízela, aby sebou víc mrskal. On si ji na sobě hezky přidržuje za prdelku a snaží se přirážet, co to jde. Skoro jim závidím ten intenzivní intimní prožitek, kterému se oba plně oddávají a v momentě, kdy se má žena dočkává svého neřízeného orgasmu, vyvádí, jakoby si chtěla do své rozdováděné škvíry zalomit Marcelovo péro. On se také záhy dočkává okamžiku slasti a se slovy: „Ach, drž, ach, už…, už cákám…,“ jí pěkně naplní škvíru svým semenem. Ona celá schvácená slézá z Marcelova péra, nohy se jí podlamují, nic neříká a odplíží se neznámo kam.
Jen má žena sleze z Marcela, naskytne se mi pohled na Marcelovo vystříkané, leč pevně stojící péro, které je celé ulepené od ženina výtoku a jeho semene. Och, jaká krásná příležitost si na něj nasednout. Neváhám a jdu na věc. Klekám si nad Marcela, přesně tak, jako to činila má žena a už si roztahuji zadnici. Jen se párkrát otřu zadnicí o jeho péro, ona nějak sama vycítí, co že se v jejím nitru bude brzy prohánět a otevře se jako nějaká řádně nadržená škvíra té nejsprostější děvky. V mžiku mi Marcelovo péro krásně vklouzne do zadnice, a už si ho můžu naplno užívat ve svém nitru. Oba krásně sténáme a Marcel si povzdechne: „To bude zase náročné odpoledne.“ Já jeho povzdech příliš nevnímám a naplno se oddávám prožitkům, které mi skýtá jeho péro v hloubi mojí roztoužené zadnice. Rejdím na něm dost divoce, připadám si jak nějaký zdatný kovboj, který snaží zkrotit splašeného hřebce. Marcel ale ochotně nastavuje péro mojí zadnici a přidržuje si mě na sobě pěkně za půlky, stejně jak před chvílí mou ženu. Moje opojení z toho, jak krásně mi v zadnici klouže jeho péro, nezná mezí a já se nemohu nabažit těch slastných pocitů, které procházejí celým mým náramně vzrušeným tělem. Přímo skvostně naříkám a sténám, což Marcel okomentuje slovy: „Naříkáš, jako bys měl v prdeli několik pér zároveň.“ Na to nereaguji a dál se plně oddávám tomu, co právě díky jeho péru prožívám. Netrvá dlouho a Marcel se snaží intenzivněji přirážet na znamení toho, že už brzy nastane jeho další chvilka naplněná rozkoší. Po chvíli si mě přitáhne rukama na sebe, přetočíme se na posteli, já se ocitám pod ním a on do mě vráží své péro až po koule, sténá a v momentě, kdy do mě pouští své semeno, hlasitě naříká: „Ach, už, ach, už, ach, konečně…“ Jen se ze mne odvalí, povzdechne si: „Ty vole, pro dnešek už opravdu stačilo!“
V tom se a scéně opět zjevila má žena. Schvácenému Marcelovi předvádí svou prdelku a ptá se ho: „Vylížeš mě?“ Marcel příliš ochotně nevypadal, leč se při pohledu na ženino pozadí překonal a už jej rukama pěkně masíroval, aby záhy jeho jazýček začal dráždit otvor do její prdelky. A žena ho hned začala chválit: „Och, ty mi ji krásně lížeš, och, lízej, och nepřestávej ji lízat…“ Já jen mohu pozorovat, jak se její prdelka uvolňuje, otvor do ní otevírá, kdyby v tu chvíli bylo mé péro schopno být akčním, neváhal bych a skočil na ni. Ale schopné jít do akce prostě nebylo, tak jsem jen vyhlížel, jak že se zachová Marcel. Jeho péro také už příliš akčně nevypadalo, ovšem má žena byla neoblomná a poroučela mu: „Och, šoupni mi ho tam, och, protáhni mi ji.“ Vidím, jak Marcel koulí očima a musí si hodně pohonit rukou péro, aby mu patřičně ztvrdlo a bylo schopno jít znovu do akce. Jen se tak stane, už ho má moje žena hluboko v zadku. A hned si pochvaluje: „Och, to jsem potřebovala, och, to je ono…“ Marcel se snaží, seč může, aby jí to dělal co nejlépe, ale po chvíli je na něm vidět krůpěje potu a začíná si být vědom toho, že nestíhá, a proto pronese: „Ty děvko, ty nadržená kozo, seru na tu tvou nenasytnou prdel, nedovolím jí, aby mi strhla péro!“ Pak jeho péro ženin řádně rozevřený zadek opustí, on ji dost brutálně po něm plácne a se slovy: „Nakašli si, kozo neuspokojená…“ odchází z ložnice. Napadne mě popadnout našeho umělého kamaráda a v mžiku ho zasouvám hluboko do ženiny rozdováděné zadnice. A ona si jen povzdechne: „Och, ještě že ten krám doma máme.“ Zajíždí jí do ní moc hezky a já se snažím, aby to bylo patřičně svižně. Však se plně oddává prožitkům, které jí náš umělý kamarád v zadnici působí a ještě mě pobízí: „Och, dělej, och, snaž se, och, třeba mě rozervi…“ Snažím se, ať si holka pěkně užije, ovšem ona snaha mě značně unavuje a já pomalu přestávám zvládat tempo, kterého se dožaduje má žena, aby byla její nenasytná prdelka patřičně uspokojená. A když se znovu dožaduje: „Och, nepřestávej, och, ještě, och, hlouběji…,“ já se zmůžu jen z posledních sil utrousit: „Ty moje nenasytná děvko, já už to nedávám…“ Nicméně i ona ve chvílích příštích zjišťuje, že její prdelka už má dost, složí se na postel, umělé péro z ní vyklouzne a jen si povzdechne: „Do prdele, to byla jízda.“ Je po radovánkách, když se však rozhlédneme po bytě, zjišťujeme, že jsme si ani v našem zápalu pro co možná největší uspokojení ženiny prdelky nestačili všimnout, že se Marcel z našeho bytu velmi nenápadně vytratil. Asi jsme mu to jeho krásné péro dnes opravdu strhli.
