Horké léto a nesnesitelná vedra, běžný to úkaz posledních let. Ani letos tomu není jinak, což já celkem kvituji a okukuji mladé, spoře oděné laňky a představuji si, jaké by to s nimi asi bylo. Při dychtivých pohledech na ty krásky si však uvědomuji, že stárnu a doma s ženou intimně spíš živořím, než žiji. Jsem prostě obyčejný stárnoucí chlap s ochabující erekcí, který začíná mít pomalu po sezóně…

Další den jsme se v práci oba sešli, jako by se mezi námi nic včera nestalo. Každý se věnoval svému a nějak jsme neměli hned potřebu řešit, jestli se nám to spolu líbilo nebo ne. Moje pocity byly takové dost pozitivní, semeno ze mne teklo proudem, koule mám prázdné a má zadnice byla po včerejším protažení docela v pohodě. Řekl bych, že napoprvé docela příjemný zážitek s chlapem. Sám nemám…

Vracím se domů v podvečerním šeru, v dáli se objevují temná mračna blížící se bouře a občas se na nebi objeví i záblesk doprovázený hřměním. V hlavě si neustále přehrávám ty velmi intenzivní prožitky, které jsem dnes mohl prožít Marcelovou zásluhou. Musím uznat, že mě ani vesnu nenapadlo, že se naše intimní radovánky promění v takovou divokou jízdu a má zadnice bude tak poddajná a důkladně…

V dobrém rozmaru se vracím od Emila domů. A protože jsem řádně vyhladovělý, hlavou mi probíhá jen jediná myšlenka: „Řízek by bodnul.“ Odemknu, vejdu do našeho bytu a hrdě v předsíni hlásím: „Miláčku už jsem doma.“ Rozhlížím se po předsíni, všude takový klid, jako by má žena ani nebyla doma. Pak ale zaslechnu její hlasité sténání, které se ozývá z naší ložnice. První myšlenka, která mi proběhla…

Po dalším intimním odpoledni s Marcelem jsem se začínal dostávat do stavu, kdy mou jedinou touhou bylo mít Marcelovo péro hluboko v sobě nebo ho řádně kouřit a vychutnávat si semeno z něj proudící. Nedbaje toho, že mě má žena po návratu domů opět postavila do latě a máme tichou domácnost, nechávám se svést silnými touhami po oněch prožitcích a chci, moc chci, aby se znovu do mého těla dostavilo…

Horké letní dny dál plynuly a já měl hlavu plnou chlípných myšlenek, jak mám hluboko v nitru své zadnice nějaké hezké tvrdé péro a jsem jím důkladně protahován. Jenže zároveň je má mysl řádně rozpolcená a já nevím, jestli si chci víc užívat s Marcelem nebo s Otou a jak to mám udělat, aby jeden nevěděl, že si užívám i s tím druhým. Po té, co jsme byli s Marcelem přistiženi Otou při naší chvilce…

Odjezd na školení se kvapem blížil a tak doma ženě nadnesu: „Ve středu a ve čtvrtek nebudu doma, jedu na školení.“ „Na jaké školení prosím tě? Vždyť už si několik let na žádném nebyl,“ pronese má starostlivá žena. „No právě proto, že jsem dlouho nikde nebyl, tak letos musím,“ vysvětluji jí. „A to tam pojedeš sám?“ stará se dál. „Ne pojedeme s Emilem a vedoucího nám bude dělat Marcel,“ já na to.…

Sedíme ve velké zasedací místnosti a ani jeden z nás nemá šanci příliš sledovat, co nám na školení říkají. Občas se ztrácím úplně a mám co dělat, abych neusnul. Ostatně, když pohlédnu na Emila nebo Marcela, jsou na tom asi podobně. Když konečně nadešla pauza, můžeme se trochu pohnut a rozebrat, protože ani jeden z nás neví o čem to školení vlastně je. Jak tak všichni tři postáváme na chodbě, moc…

Všichni se vracíme domů řádně znaveni. Nikoliv však náročným školením, ale probdělými nocemi, které jsme si užili mnohem víc, než jsme vůbec čekali. Emil cestou přemýšlí nahlas: „Ten Karel byl sakra samec. Myslíte, že se ještě ozve?“ „Tak pracovně určitě, ale jestli i jinak, to opravdu netuším,“ míní Marcel. Ozvat by se mohl, tedy alespoň za mě. Má zadnice jeho mohutnou kládu už ve svém nitru…