Probudila se do šedavého světla časného rána. První myšlenka nebyla úzkost. Nebylo to ani provinilé „co jsem to udělala“. Byl to klid. Tělo bylo příjemně unavené, uvolněné, jako po dlouhé, náročné, ale vítězné partii. Vedle ní bylo místo prázdné, ale teplé. Z kuchyně se linula vůně čerstvé kávy.
Zvedla se na lokti a rozhlédla se po pokoji. Její švestková krajka ležela přehozená přes opěradlo židle, jeho kalhoty na zemi. Slunce se prodíralo škvírou v závěsech a malovalo zlaté pruhy na podlahu. Všechno bylo na svém místě, ale zároveň úplně jiné.
Do místnosti vstoupil Jakub. Měl na sobě jen boxerky, které si stačil nahodit, vlasy rozcuchané, v ruce dva hrnky s kouřící kávou. Usmál se na ni tím svým pomalým, upřímným úsměvem.
„Dobré ráno,“ řekl a podal jí hrnek. „Nevěděl jsem, jak to piješ, tak černá. Doufám, že je to v pořádku.“
„Je to dokonalé,“ odpověděla a přitáhla si peřinu až pod bradu, ne ze studu, ale z pohodlí. Opřela se zády o čelo postele a usrkla. Káva byla horká a silná. On se posadil na okraj postele, otočený k ní, s vlastním hrnkem v ruce.
Chvíli mlčeli. Nebylo to trapné ticho, které je třeba vyplnit řečmi. Bylo to ticho dvou lidí, kteří spolu právě sehráli náročnou a krásnou hru a teď jen odpočívají.
„Mám tvůj deštník,“ řekla nakonec Hana a ušklíbla se.
Zasmál se. „To je dobře. Jinak bych si ho musel přijet vyzvednout. A to by byla škoda jet jen pro deštník.“
Podívala se na něj. Jeho oči byly klidné, bez očekávání. Nedíval se na ni jako na milenku, kterou je třeba hodnotit, ani jako na problém, který je třeba řešit. Byl prostě přítomný.
„Nebojíš se?“ zeptala se tiše.
„Čeho?“
„Nevím. Toho, co bude dál? Jestli to něco znamená? Jestli…“
Naklonil se a políbil ji na čelo, jemně, bratrsky, ale s něhou, která ji překvapila.
„Hano,“ řekl, když se odtáhl. „Právě jsme spolu strávili noc, která byla…“ hledal slovo, „…jako skvělá partie. Náročná, krásná pro oba, plná překvapení. Já se nebojím toho, co bude dál. Bojím se jen toho, že bys to chtěla hned analyzovat a zabít tím kouzlo.“
Zasmála se. Měl pravdu.
Dopili kávu. On odnesl hrnky do kuchyně. Když se vrátil, Hana seděla na posteli, peřina jí sklouzla a odhalila ňadro. Neuhnula pohledem. Jen na něj vzhlédla.
„Pojď sem,“ řekla a natáhla ruku.
Druhé milování bylo jiné než to první. První bylo objevování, hledání hranic, zkoušení nových strategií. Teď to bylo hluboké, pomalé a důvěrné. Znali už své citlivé místa. Hana ho vedla, ale teď spíš mlčky, jen pohyby těla a dechem.
Lehla si na záda a přitáhla si ho k sobě. Jeho tělo pokrývalo její, ale netlačilo. Byl opřený o lokty, tvář těsně nad její, oči doširoka otevřené a soustředěné. Cítila jeho tvrdost, jak se otírala o její stehno, o vlhké teplo mezi jejíma nohama. Nejdřív jen klouzal, dráždil, sliboval. Zvedla boky, aby ho nasměrovala, ale on se pousmál a lehce ucouvl.
"Počkej," zašeptal. "Chci si tě užít."
Sklonil hlavu a políbil ji na krk, pak na klíční kost, a pomalu, nekonečně pomalu, sjížděl níž. Jeho jazyk kroužil kolem bradavky, než se jí konečně dotkl, lehce, jako pírko. Zatínala se do peřiny, prohnula záda, tlačila mu svůj hrudník vstříc. Vzal bradavku do úst a začal sát, pevně, rytmicky, zatímco jeho ruka mezitím sjížděla po jejím břiše až k místu, kde byla nejvíc mokrá a otevřená.
Prsty vklouzl dovnitř, nejdřív jeden, pak dva. Jeho palec kroužil na místě, kde se všechno napětí soustředilo. Sténala, nemohla jinak. Její boky se samy zvedaly do rytmu jeho ruky.
"Prosím," vydechla.
Zvedl hlavu, podíval se jí do očí. "Prosím co?"
"Tebe. Uvnitř. Už."
Nadzvedl se, přejel žaludem po jejím klitorisu, pak níž, a pak, pomalu, pevně, najednou do ní vstoupil. Zavřela oči a nechala ten pocit rozlít se celým tělem. Byl v ní celý, hluboko. Na okamžik se nehýbal, jen tam byl, spojený s ní tím nejintimnějším způsobem.
Pak začal. Pomalé, hluboké, táhlé pohyby, při kterých cítila každý centimetr. Hana ho vedla, ale teď spíš mlčky, jen pohyby těla a dechem. Když chtěla rychleji, stiskla jeho hýždě a přitiskla ho k sobě. Když chtěla změnit úhel, lehce natočila boky. On se poddával jejímu tempu, jejímu rytmu, byl prodloužením její vůle.
Když ucítila, že se blíží k vrcholu, přitáhla si ho blíž, zaplétala prsty do jeho vlasů, tiskla ho k sobě. „Teď,“ zašeptala mu do ucha, „teď pojď se mnou.“
Přikývl, ztuhl v napětí. Její vlastní vlna se zvedala a strhávala ho do hlubin rozkoše. V tom okamžiku, kdy se oba ztratili v tělesné přítomnosti, prožil Jakub něco, co neznal. Nebylo to jen fyzické uvolnění. Byla to odevzdanost, důvěra, být viděn a přijat v té nejzranitelnější chvíli. Cítil, jak ho jeho vlastní rozkoš přesahuje, nese ho někam, kam sám nikdy nedošel. Otevřel oči a viděl její tvář, soustředěnou, krásnou, a věděl, že ho tam vzala s sebou. Do krajiny, kterou sama objevila až té noci.
Když konečně klesli vedle sebe, vyčerpaní a zpocení, chytil ji za ruku a dlouho ji držel. Nic neřekl. Ale jeho stisk mluvil za vše.
O hodinu později, když se oblékal, vytáhl z kapsy kalhot malou dřevěnou figurku. Byla to královna – dáma. Položil ji na noční stolek.
„Na památku,“ řekl. „Na dnešek. Ale hlavně na tebe. Aby sis pamatovala, že ty jsi ta, která vládne.“
Políbili se na rozloučenou ve dveřích. Bez slibu, bez plánu. Jen s vědomím, že to bylo důležité.
Když za ním zavřela, opřela se o dveře a zavřela oči. Uvnitř ní byl klid a síla. Uvědomila si s překvapivou jasností, že se nezměnila kvůli němu. Jakub nebyl kouzelník, který by ji probudil z letargie. On byl jen soupeř, který pro ni byl připravený. Byl to zrcadlo, ve kterém mohla spatřit svou vlastní odvahu. Změna přišla zevnitř – z toho okamžiku, kdy se rozhodla obětovat starý příběh o sobě samé.
Slunce už bylo výš, když se Hana vydala na svou obvyklou procházku do města. Byl teplý den, lidé posedávali v kavárnách, vzduch voněl čerstvým pečivem a nadějí. Šla pomaleji než obvykle, vnímala každý krok, každý dotek slunce na kůži.
Míjela výlohu obchodu s bytovými doplňky. Sklo odráželo nejen zboží, ale i její siluetu. Zastavila se. Podívala se na ten obraz. Žena v lehkém jarním kabátku, vlasy rozpuštěné, ve tváři klidný, soustředěný výraz. Koutky úst lehce zdvižené. V očích jiskru, která tam dlouho nebyla.
Nebyla to „opuštěná rozvedená“. Nebyla to „matka dospívající dcery“. Nebyla to „čtyřicítka, která už nemá nárok na vášeň“. Byla to Hana. Hráčka. Strateg. Žena, která právě vyhrála svou nejdůležitější partii - proti sobě samotné.
Sáhla do kabelky. Prsty nahmataly drobnou dřevěnou figurku. Vytáhla šachovou dámu, teplou od jejího těla. Pohladila palcem vyřezávaný obrys korunky. Usmála se.
Nebyla to vzpomínka na jednu noc. Byl to symbol pro ni samotnou. Připomínka, že od této chvíle už nebude pasivní figurkou na šachovnici svého života, kterou pohybují okolnosti, osud nebo druzí. Bude aktivní hráčkou. Dámou, která chodí, kam chce, bere si, co potřebuje, a obětuje jen to, co sama zvolí.
Schovala figurku zpět do kabelky a vykročila dál. Ulice před ní byla plná možností, otevřených sloupců a diagonál, které čekaly na její tah.
Hra teprve začíná.
KONEC
