Leyla a půlnoční sázka
Když nad městem zapadlo slunce a vzduch ztěžkl vůní blížící se bouřky, Leyla odhodila svou neforemnou vestu. Její kůže se v měsíčním světle leskla jako satén a rohy, které dřív schovávala pod drdolem, teď hrdě korunovaly její tvář s dravým výrazem.
Tentokrát si nevyhlédla oběť, ale rovnocenného soupeře.
Noční návštěva
V podkrovním ateliéru spal malíř Viktor. Byl to muž, který celý život hledal dokonalý odstín rudé, ale nikdy ho nenašel. Leyla se zhmotnila v koutě místnosti, tichá jako kouř z cigarety.
Přešla k jeho posteli. Její ocas se líně pohupoval a špičkou přejel po prostěradle, až látka tiše zašustila. Viktor se pohnul. Nejdřív ucítil horko – sálalo z ní jako z otevřené pece. Pak ucítil vůni: santalové dřevo, stará kůže a něco kovového, co mu rozbušilo srdce.
„Hledáš barvu krve, Viktore?“ zašeptala mu do ucha. Její hlas byl hluboký, sametový a vibroval mu v hrudi.
Hra s ohněm
Viktor otevřel oči a zatajil dech. Nad ním se skláněla bytost, která neměla existovat. Leyla se nad ním rozkročila, její dlouhé prsty s černými nehty mu přejely po hrudi, až za sebou zanechávaly horké rudé čáry.
> „Démoni neberou duše zadarmo,“ vydechla a přitiskla se k němu blíž. „Bereme si je po kouscích. Skrze dech, skrze kůži... skrze to, co ti nedá spát.“
>
Leyla se sklonila k jeho hrdlu. Její polibek nebyl jemný; byl to hladový stisk, který v sobě nesl tisíc let žáru. Viktor ji chytil za boky, jeho prsty se zaryly do její horké kůže, a v tu chvíli pochopil, že tohle není sen, ze kterého by se chtěl probudit.
Pakt stvrzený dotekem
Místností se neslo těžké oddychování a tiché praskání statické elektřiny, která mezi nimi přeskakovala. Leyla se smála – byl to tichý, hrdelní zvuk. Každý její dotek pálil jako cejch, ale Viktor se neodtahoval. Naopak, chtěl víc. Chtěl se v tom ohni spálit.
Když se jejich těla propletla v divokém rytmu, který nepoznal žádná pravidla smrtelníků, zdi ateliéru jako by zmizely. Nebylo žádné „teď“ ani „potom“, jen spalující přítomnost dáblice, která si brala, co jí patřilo.
Ranní procitnutí
Když první paprsky slunce prořízly tmu, Leyla byla pryč. V pokoji zbyl jen těžký parfém a neuvěřitelné horko.
Viktor vstal, nahý a vyčerpaný, a přistoupil k plátnu. Aniž by přemýšlel, namočil štětec do barvy a jedním tahem zachytil ten odstín, který hledal celou věčnost. Byla to barva Leyliných očí v momentě, kdy ho ovládla.
Leyla ho sledovala z dálky, skrytá ve stínech na střeše protějšího domu. Olízla si rty a urovnala si rohy.
„Možná,“ zamumlala si pro sebe, „že ti lidé jsou přece jen k něčemu dobří.“
Chceš, aby Leyla v příštím díle navštívila někoho dalšího, kdo si zahrává s ohněm, nebo se podíváme na to, jak to vypadá, když si dáblice vyrazí na „lov“ do nočního klubu?
