🖤 KAPITOLA 3 — První úkol

Sofie se zvedla. Pohled měla překvapivě klidný, ale její tělo působilo napjatě, jako by se snažila udržet v sobě něco, co se dralo ven. Pokoj kolem ní byl v chaosu — rozházené oblečení, otevřené zásuvky, polštáře na zemi, deka srolovaná do rohu. Nebyl to jen nepořádek. Byl to otisk jejího dne, jejího rozpoložení, jejího vnitřního zmatku. A David to cítil, i když o tom neřekla ani slovo. Klečel u dveří a chvíli měl pocit, že se sám ocitl v nepovedeném snu. Neuplynulo snad ani 15 minut a on je v situaci, o které netušil, že může kdy nastat. A zároveň tu byla Ona… co ho tak neskutečně přitahuje a svazuje?

Sofie se na něj podívala, ale ne tak, jak se dívá člověk na návštěvu. Spíš jako někdo, kdo zvažuje, jestli pustit druhého do prostoru, který je příliš osobní, příliš syrový, příliš pravdivý. „Podívej se kolem,“ řekla nakonec. Její hlas byl tichý, ale pevný, jako by se snažila udržet kontrolu nad něčím, co se jí vymykalo. „Tohle je moje realita.“

David přikývl, ale ona zvedla ruku, aby ho zastavila. Ten pohyb byl drobný, ale měl v sobě zvláštní autoritu, která ho přiměla ztichnout. „A ty chceš být její součástí,“ dodala.

Byla to věta, která nečekala odpověď. Byla to spíš zkouška. Sofie vstala a přešla k němu. Zastavila se tak blízko, že ucítil její vůni — ne parfém, ale něco jemného, teplého, lidského. Její oči byly unavené, ale zároveň v nich bylo něco ostře bdělého, jako by se v ní probouzel nový druh pozornosti.

„Začni tím, že ji dáš do pořádku,“ řekla.

David se nadechl, ale ona znovu zvedla ruku. Tentokrát pomaleji, vědoměji. „Ne tak, jak si myslíš,“ dodala. „Nechci, aby ses snažil být dokonalý. Chci vidět, jestli zvládneš poslouchat, i když tu nejde o žádné běžné sexuální fantazie. Jestli se nezlomíš. Znám z internetu spousty slizkých nabídek rádoby otroků. Všem jde jen o jedno. Tak se ukaž.“ Její hlas byl klidný, ale v tom klidu bylo něco, co ho zasáhlo víc než jakýkoli rozkaz. Nebyla to hra ani rozmar. Bylo to rozhodnutí.

Sofie ustoupila o krok a posadila se zpět na postel. Tentokrát se neopírala o ruce. Seděla rovně, pozorovala ho, jako by čekala, co udělá.

David se, nahý jako zvíře, bez erekce, zvedl a začal sbírat oblečení. Nevěděl, jestli to dělá správně. Nevěděl, jestli to dělá dost rychle, nebo dost pomalu. Ale věděl, že každý jeho pohyb sleduje. A že to sledování je součástí úkolu.

Sofie si ho měřila pohledem, který nebyl ani krutý, ani laskavý. Byl to pohled někoho, kdo zkoumá hranice druhého — a možná i své vlastní. „Dobře,“ řekla po chvíli. „Pokračuj.“

A on pokračoval. A poprvé měl pocit, že uklízí něco víc než jen pokoj. Měl pocit, že uklízí i v sobě.

Když se narovnal, aby položil složenou hromádku triček na postel, Sofie řekla tiše: „Zpomal.“ Její hlas byl měkký, ale ne jemný. Spíš jako když někdo drží v ruce nit, která se může kdykoli přetrhnout.

David zpomalil.

„Ještě víc.“

Poslechl.

Sofie si ho prohlížela dlouhým, soustředěným pohledem. Nebylo v něm pohrdání ani pobavení. Byl to pohled někoho, kdo se snaží pochopit, proč se před ní někdo dobrovolně sklání. A proč jí to dává pocit, který by neměla mít.

„Nevypadáš jako většina těch loudilů na netu,“ řekla.

„Já nejsem většina.“

„To vidím.“ Přešla k němu. Její krok byl tichý, ale jistý. Zastavila se tak blízko, že mezi nimi zbyl jen vzduch — těžký, teplý, nabitý. „A to je problém.“

David polkl. „Proč?“

„Protože když někdo dělá takové věci dobrovolně,“ řekla pomalu, „znamená to, že má důvod.“

Zvedl oči, ale ona zvedla prst.

„Neříkej mi ho. Chci si ho zjistit sama.“ Obešla ho. Pomalu, soustředěně, jako by si ho prohlížela z každého úhlu. Zastavila se za ním. Její dech se dotkl jeho šíje — nebyl přímo dotek, jen teplo. A to stačilo, aby se mu napjal každý sval.

„Otoč se.“ Otočil se.

„Podívej se na mě.“ Podíval se.

Její oči byly temné, soustředěné, až nepříjemně pronikavé. „Tohle není normální,“ řekla. „A přesto to děláš.“

„Ano.“

„A já to nechávám.“ V tom přiznání bylo něco, co ji samotnou zneklidnilo. Jako by si uvědomila, že tahle hra má dvě strany — a že ona není jediná, kdo ji řídí. „Pokračuj v uklízení,“ řekla nakonec. „A dívej se mi do očí pokaždé, když se narovnáš.“ A on pokračoval, zatímco ona se dívala. A mezi nimi se rodilo něco, co ani jeden z nich neuměl pojmenovat.