Les byl ponořený do podvečerního šera, které barví svět do měkkých odstínů modré a zlaté. Vzduch voněl po pryskyřici a vlhké hlíně, tiché praskání větví pod nohama znělo hlasitěji, než by mělo. Šli jsme vedle sebe, aniž bychom se dotýkali, ale mezi našimi pažemi byla sotva šířka dlaně.
Zastavili jsme se u vyhlídky. Pod námi se rozprostíralo údolí, světla města v dálce blikala jako hvězdy, které spadly příliš nízko. Opřela jsem se o zábradlí. Chlad kovu mi pronikl do dlaní.
„Neměla bys tu stát tak blízko kraje,“ řekl tiše.
„Bojíš se?“ pousmála jsem se, aniž bych se na něj podívala.
„Ne o sebe.“
To ticho po té větě bylo jiné. Hustší.
Ucítím jeho ruku na svém pase dřív, než si uvědomím, že se pohnul. Ne pevně. Jen jistě. Palec se lehce opřel o křivku mých zad, jako by mě chtěl přitáhnout zpět — nebo si mě přivlastnit pro ten okamžik. Otočila jsem k němu hlavu. Byl blíž, než jsem čekala.
„Víš, že si zahráváš?“ zašeptal.
„Možná čekám, že mě někdo zastaví.“
Jeho pohled sklouzl k mým rtům a zpět k očím. Pomalu, bez studu. Ruka na mém pase se posunula o pár centimetrů výš. Přes látku jsem cítila teplo jeho dlaně. Každý nádech byl najednou hlubší, těžší.
Vítr mi odfoukl pramen vlasů do tváře. Odhrnul mi ho, prsty zavadil o mou tvář a nechal je tam o vteřinu déle, než by bylo nutné. Ten dotek nebyl náhodný. Byl záměrný. Zkoumavý.
„Pořád můžeš ustoupit,“ řekl, ale sám se nepohnul.
Místo odpovědi jsem udělala krok k němu.
Teplo jeho těla mě obklopilo, když si mě přitáhl blíž. Už mezi námi nebyl prostor na slova, jen na dech. Cítila jsem, jak se jeho prsty lehce zaryly do látky mé bundy, jakoby se ujišťoval, že jsem skutečná. Že tenhle okamžik není jen představa.
Když se ke mně sklonil, nebylo v tom váhání. Jen pomalé, téměř trpělivé rozhodnutí. Jeho rty se dotkly mých nejdřív jemně — otázka. Odpověděla jsem bez slov.
Svět pod námi dál tiše zářil, ale pro mě se zúžil na teplo jeho dlaní, na pevnost jeho náruče a na ten pocit, že některé hranice nejsou od toho, aby nás chránily.
Některé čekají, až je překročíš.
