Srpnové ráno v Pustkovci bylo křišťálově čisté, ale chladné a vlhké, s nezaměnitelnou vůní přicházejícího podzimu, která se už plížila mezi panely. Slunce se opíralo do zdí, ale vzduch ještě nepálil. Aneta táhla psa na krátkém vodítku, její pohyby byly ztuhlé, mechanické. Každý krok jí připomínal tupý tlak v podbřišku a odřená stehna.
U kontejnerů zahlédla postavu v lehkém županu a plátěných kalhotách. Eva. Vyhazovala odpadky s takovou nonšalancí, jako by zrovna nescházela z přehlídkového mola. Z kapsy jí koukala krabička černých S.B.R. se zlatým filtrem.
„Brzy vzhůru, sousedko,“ prohodila Eva a změřila si Anetu pohledem, který pálil víc než to ranní slunce.
Aneta si instinktivně přitáhla gumu tepláků výš k pasu a sklopila oči. „Pes nepočká. A já taky ne. Musím pak ještě uvařit, on... on má rád teplý obědy,“ nahodila Aneta svou masku vzorné partnerky, tu hradbu slušnosti, kterou se snažila zakrýt fakt, že se cítí jako vyždímaný hadr. „Máme se fakt dobře, víš? On je teď v práci hodně vytíženej, ale doma je to... stabilní.“
„Teplý obědy. Ty jsi prostě poklad, Aneto,“ uchechtla se Eva a vytáhla jednu cigaretu. Škrtla zapalovačem a vyfoukla hustý, aromatický kouř přímo Anetě do obličeje. „Taková čistá, upravená... člověk by skoro zapomněl, jak umíš nahlas vzdychat.“
Aneta ztuhla. „Cože?“
„Ale no tak. Předevčírem, v pátek večer, byl vlahý vzduch a okna dokořán. Šla jsem domů a potkala jsem u vchodu Mariana. Tvýho bejvalýho, pamatuješ? Toho, co k tobě byl tak milý, až jsi ho vyměnila za tenhle policejní anton.“ Eva se zastavila u těžkých vchodových dveří a opřela se o ně. „Stáli jsme tam s Marianem a poslouchali tě. Teda... hlavně ty zvuky, ale sakra živočišně.“
Aneta si kousla do rtu, v obličeji se jí mísil hnus s náhlým přívalem horka. „Vy jste... vy jste tam stáli a poslouchali?“
„Slyšeli jsme všechno,“ přikývla Eva a v očích jí zajiskřilo. „A víš co? Marian to nevydržel. Ten tvůj ‚slušňák‘ ho bezostyšně vytáhl přímo přede mnou tam u vchodu a začal si ho honit. Koukal nahoru k tvýmu oknu a dělal to tak dychtivě, že jsem se prostě musela přidat. Hmmm, musím uznat, má fakt skvělý ocas, Aneto. Tvrdnul mu pod rukama, jak jsi nahoře skuhrala. V tu chvíli už jsem ani nevnímala to tvoje šukání nad náma, chtěla jsem sama hrozně moc šukat, bylo mi úplně jedno, jestli nás někdo uvidí. Klidně ať na nás čumí celej panelák. Stáli jsme tam jako dva voyeuři a dělali si to nad tvým vzdycháním. Bylo to upřímnější než celý tvůj vztah. Udělal se přímo tady u vchodu, dívej,“ ukázala Eva špičkou boty k rohu betonového schodu, „ještě tu je zaschlá stopa na zemi. Jeho podpis pod tvým orgasmem.“
Aneta: (Monolog) Slyšeli to. On tam stál. Marian... Bože, ty jeho ruce. Pamatuju si, jak byl jemnej. Jak do mě vnikal pomalu, a přitom to bylo tak hrozně perverzní. Ty nekonečný minuty, kdy mě jen mučil dotekama, než se konečně rozjel a přišlo to divoký, neřízený finále, kdy jsem byla na čtyřech a rvala nehty do postele. Ten policajt mě jen prcá, ale s Marianem jsem hořela. A on si ho honil u vchodu... kvůli mně. Cítím, jak mi vlhne kunda. Je to hnusný a krásný zároveň. Chci, aby to Eva věděla. Chci, aby pochopila, že nejsem jen ta poslušná loutka u plotny. A já jen sakra moc potřebuju, aby mě někdo viděl. Opravdu viděl.
Aneta se zhluboka nadechla a podívala se na luxusní krabičku v Evině ruce. „Dej mi jednu,“ špitla. „Prosím.“
Eva nadzvedla obočí, ale mlčky podala cigaretu a připálila jí. Aneta si poprvé v životě potáhla. Kouř ji škrábal v krku, ale v hlavě se jí rozlilo podivné ticho. Byl to první moment skutečného sdílení, i když přes tabákový kouř.
„Jak tě vlastně šukal, Aneto? Když jsme vás slyšeli?“ zeptala se Eva drsně.
Aneta vydechla kouř a sklopila zrak k té zaschlé skvrně na betonu. „Do zadku,“ vydechla skoro neslyšně. „Skoro na sucho. On... on se neptá. Vůbec ho nezajímá, co cítím. Je to jen mechanika.“
„A co Marian?“ rýpla Eva a naklonila se k ní blíž. „Jak mrdá on? Pořád si ho pamatuješ, co? Jaký to bylo, když ti ho tam rval tenkrát?“
Aneta: (Flashback) Vidím to jako včera. Marian mě protahoval prstama, pomalu, dokud jsem nebyla úplně blátivá. Pak si ho přede mnou začal honit, ten svůj tvrdej úd, a koukal mi přitom do očí, jako by mě chtěl sežrat. Pak do mě vyjel. Celý. Pomalu vyjížděl a zase vjížděl, cítila jsem každej milimetr, jak mě vyplňuje. Zrychloval, až do svýho orgasmu, kdy do mě bušil jako smyslu zbavenej.
Aneta se oklepala, pohled jí ztěžkl. Otevřela rty, špičkou jazyka si je pomalu olízla a ruka jí sjela k ňadru. Cíleně, pod tenkou látkou, si silně přejela po bradavce, až pod prsty ztvrdla. „Marian byl... hlubokej. Chtěl mě celou,“ zamumlala a v očích se jí zaleskla čistá nadrženost smíchaná s hlubokým smutkem. „Někdy byl šílený, perverzně si se mnou hrál a pak mrdal jako o život. To mi chybý.“
„Hmmm, ty voníš chtíčem, Aneto,“ vydechla Eva s koketním úsměvem. „Mám chuť se ti předvést, jaký to bylo. Stůj tam. Buď jako on. Buď jako Marian a dívej se, jak jsem si to před ním dělala.“
Eva se rozhlédla po prázdné chodbě u zadního vchodu. S naprostým klidem si rozepnula plátěné kalhoty a stáhla si i kalhotky. Aneta okamžitě odvrátila tvář, její vnitřní prudérnost bojovala s šokem, srdce jí bušilo až v krku.
Eva: (Myšlenka) Podívej se na ni. Třese se jako osika. Tak strašně chce být ta slušná, spořádaná Anetka, ale její tělo křičí něco jiného. Je to jako hrát na napnutou strunu. Stačí jeden správný tón a praskne mi v rukou. A já ten tón znám.
Eva udělala krok k ní. Aneta ustoupila ke zdi, ale Eva ji chytila za ruku. Nebylo to objetí. Byla to výzva. Eva sáhla Anetě přímo pod gumu tepláků.
„Nedělej to, někdo přijde...“ vydechla Aneta, ale v hloubi duše děkovala bohu, že se jí někdo dotýká s takovou upřímností, bez příkazů a uniforem.
„Ať vidí,“ zavrčela Eva. „Dívej se na mě, ty slušňáko.“
Eva si ji přitáhla k sobě, až stály tělo na tělo, obě v domácích cuklích, které klapaly o studené dlaždice. Prsty jí vjížděly hluboko, tam, kde byla Aneta už teď úplně promočená. Aneta, vedená instinktem, který dlouho potlačovala, sjela rukou pod Evin župan a našla její rozkrok. Naostro. Prsty se jí okamžitě zabořily do horka a vlhka. Eva zaklonila hlavu a hlasitě zamumlala.
Stály tam u schránek, prsty propletené v mokrém, čvachtavém rytmu. Chodbou se neslo syrové plesk-plesk, doprovázené hlubokým hrdelním zavrčením Evy a trhavým vzlykáním Anety.
Aneta: (Monolog) Bože, tohle je ono. Žádná tupá rána, žádnej diktát. Jen tohle kluzký, horký šílenství. Eva voní po tabáku a svobodě. Moje prsty v ní mizí a já cítím, jak se mi podlamují kolena. Je mi jedno, jestli soused odnaproti vyjde pro noviny. Chci, aby věděli, že jsem se probudila. Chci, aby Eva cítila, jak moc jsem po tomhle prahla – po tom, být s někým takhle blízko, bez masek a bez lží o "teplých obědech".
Naskočily do výtahu, když se ozvaly kroky na schodech. Dveře se zavřely a kabina se rozjela. Aneta se na Evu vrhla. Líbaly se – byla to chuť vzpoury, soli a drahých cigaret. Ve třetím patře výtah škubl a zastavil. Cvak. Někdo tam stál a čekal. Aneta ztuhla, v očích paniku a cudný děs, který okamžitě přebil příval nadrženosti.
Dveře se pootevřely, ale Eva bleskově zmáčkla tlačítko 11. Nejvyšší patro. Výtah se znovu rozjel.
Eva se začala svlékat. Shodila župan, plátěné kalhoty i cukle zůstaly na podlaze výtahu. Aneta tam stála v šoku, opřená o zrcadlo.
„Tepláky dolů, Aneto. Hned,“ poručila Eva.
Aneta poslechla, ruce se jí pletly. Zkopla cukle, stáhla si šedé tepláky a zůstala tam stát úplně naostro. Eva chtěla Anetu zezadu. Aneta si rozepnula mikinu, její prsa se začala třít o chladné zrcadlo, jak se prohnula. Dívala se na sebe do odrazu, přitiskla rty na sklo a začala líbat svůj vlastní obraz. Eva si klekla za ni.
Když se rty a jazyk Evy dotkly Anetina nitra, Aneta zaklonila hlavu a narazila jí do zrcadla. Výtah naplnilo hlasité, nekontrolované mlaskání a Anetiny křečovité výkřiky. Eva nečekaně sklouzla jazykem níž a jemně potěšila i její anál. Bylo to jiné než od policajta – nebylo v tom ponížení ani bolest, jen horký, provokativní tlak.
„Cítíš mě, Aneto?“ zamumlala Eva. „Chutnáš jako strach, kterej se mění v oheň. Povol... rozlož se mi v ústech...“
„Aaaah... Evi... víc... dělej...“ dychtila Aneta, zatímco se její tělo třáslo v rytmu každého pohybu Evina jazyka. „Je to tak... tak hříšný... Bože...“ Ten zvuk byl mokrý, sytý a naprosto bezostyšný.
Cink. Jedenácté patro.
Dveře se otevřely. Obě ženy vyšly z výtahu úplně nahé, kůže se jim v ranním průvanu okamžitě orosila. Šly chodbou, muchlovaly se, Eva tiskla Anetu ke zdi každých pár metrů, rty přisáté na jejím krku. V rukou nesly chomáče oblečení, které o sebe tupě narážely. Pes táhl vodítko směrem k bytu. Aneta cítila, jak jí stéká vlhko po stehnech, ale poprvé se za to nestyděla. Byl to důkaz, že ještě žije.
Eva sáhla do hromady šatů, vytáhla klíče a odemkla. Aneta, se psem v patách a tepláky v hrsti, vešla dovnictř.
Aneta: (Monolog) Kráčím nahá chodbou paneláku a v hlavě mám totální chaos. Moje prudérnost se tluče s tím děsným chlípným chtíčem, co ze mě Eva vytáhla. Ale pod tím vším... cítím poprvé po letech únavu, která dává smysl. Jako by mi Eva tímhle syrovým způsobem řekla, že je v pořádku chtít víc. Že je v pořádku být špinavá, když je to pravda. Eva odemyká a já vím, že za těma dveřma se rozhodne. A já chci, aby se rozhodlo pro tohle horko. Chci, aby mě Eva objala a neřekla ani slovo, jen abych věděla, že v tom nejsem sama.
Eva za nimi zabouchla dveře a otočila zámkem. V bytě bylo šero, jen úzké pruhy světla z žaluzií krájely vzduch plný prachu a vůně drahého parfému. Aneta tam stála, nahá a zranitelná, s oblečením v jedné ruce a vodítkem v druhé. Pes se oklepal a zalezl pod stůl.
„Už se neschováš za ty svoje tepláky, Aneto,“ řekla Eva tichým, ale pevným hlasem. Hodila svůj župan na křeslo a přistoupila k ní. Rukama jí objala obličej. „Podívej se na mě. Ne do země, na mě.“
Aneta zvedla oči. Třásla se. „Já... já nevím, co mám dělat. On přijde a já tam budu sedět a usmívat se, jako by se nic nestalo. Ale teď... teď cítím, že už to nedokážu.“
„Tak to nedělej,“ šeptla Eva a palcem jí přejela po spodním rtu. „Pojď sem.“
Eva ji přitáhla na pohovku. Nebylo to jako ve výtahu. Žádný spěch, žádná dravost. Eva si Anetu posadila do klína, čelem k sobě. Aneta se jí chytila kolem krku jako tonoucí, zabořila obličej do jejího ramene a poprvé za celou tu dobu se rozplakala. Byly to tiché, hluboké vzlyky, které z ní rvaly roky předstírání.
Eva: (Myšlenka) Teď ji mám. Ale ne jako kořist. Je jako rozbitá váza, kterou se někdo snažil slepit blátem. Cítím její srdce, jak jí buší o hrudník. Je to víc než sex. Je to hlad po tom, aby ji někdo držel a nechtěl ji při tom zlomit. Ale ten hlad ji dovede až na okraj. A já ji tam postrčím.
Eva začala Anetu hladit po zádech, pomalu, konečky prstů kopírovala linku její páteře až ke kostrči. Aneta se pod jejím dotykem začala uvolňovat, její pláč přešel v těžké dýchání.
„Chtěla jsi, aby tě někdo viděl, že jo?“ zamumlala Eva do jejího ucha. „Marian tě viděl. A já tě vidím taky. Vidím tu tvoji touhu bejt zkažená, protože ta tvá čistota tě zabíjí.“
Eva se odtáhla jen natolik, aby se jim setkaly pohledy. Pak sklouzla rukou mezi Anetina stehna, která se okamžitě poddala. Tentokrát to bylo hluboké, pomalé kroužení. Aneta zaklonila hlavu, rty se jí rozestoupily.
„Evi... prosím... pochop mě...“ vydechla Aneta trhaně. „Chci, abys věděla, jak moc to bolí... když on... když on mě bere jen jako věc. Chci cítit, že jsem tvoje. Že jsem teď tvoje kurva, tvoje sousedka, tvoje cokoli, jen ne jeho.“
„Jsi moje,“ potvrdila Eva a přitlačila. „Jsi moje nadržená, ubrečená Anetka, která se právě teď chce nechat totálně rozložit.“
Eva ji povalila na záda na měkký koberec. Rozeklané světlo žaluzií jim tančilo po tělech. Eva se nad ní rozkročila, vzala Anetiny ruce a přitiskla je nad její hlavu. „Dívej se, jak se ti to líbí. Žádný schovávání pod peřinu.“
Začala ji líbat – od klíčních kostí, přes břicho až dolů. Aneta se prohýbala v bocích, prsty u nohou se jí křečovitě krčily do koberce. Když se Eva znovu zabořila jazykem do jejího horka, Aneta začala vykřikovat její jméno, bezostyšně, nahlas, tak, aby to slyšel celý dům přes stoupačky.
Aneta: (Monolog) Tohle je to přijetí. Ta vlhká, sytá pravda. Eva mě pije jako vodu a já se jí dávám celá, se vším tím hnusem i touhou. Cítím, jak se ve mně všechno trhá, jak ta maska slušný holky definitivně praská. Chci, aby mě Eva teď úplně zničila, aby ze mě nezbylo nic, co by ten policajt mohl poznat. Jsem mokrá, jsem hříšná a konečně... konečně se cítím pochopená. Ten horký tlak v mým nitru je odpověď na všechno. Miluj mě, nič mě, buď v mně... Evi!
Byt naplnilo hlasité, rytmické pleskaní kůže o kůži a hrdelní zvuky, které neměly nic společného s cudností. Aneta se zmítala pod Eviným tělem, její nehty se zarývaly do Eviných hýždí, jak ji k sobě tiskla víc a víc. Bylo to šílené, špinavé a v tom tichém dopoledni v Pustkovci to byl ten nejčistší projev lidskosti, jaký kdy Aneta zažila.
Když přišlo finále, Aneta se křečovitě prohnula, oči v sloup a z hrdel jí vyšel zvuk, který zněl jako osvobození. Eva se na ni pak svalila, obě udýchané, orosené potem.
Eva se po chvíli odtáhla a s dravčím úsměvem se posadila na paty. Sledovala Anetu, jejíž tělo se ještě v dozvucích křečovitě chvělo. „Už jsi hotová, Aneto?“ zamumlala Eva provokativně a prstem přejela po stopách vlhka, které po ní zůstaly na jejích stehnech. „Udělala jsem tě... ale co já? Myslíš si, že mi stačí se jen dívat na to, jak taješ?“
Aneta prudce polkla. Ostych, který se na vteřinu vrátil, okamžitě spláchla nová vlna chtíče. Cítila se poprvé v životě silná právě tím, jak byla rozložená. Podívala se na Evu, na její pevnou postavu, na ty rty, které ji před chvílí dovedly k šílenství.
„Chci... chci tě cítit taky,“ vydechla Aneta a hlas se jí přeskakoval. „Chci tě slyšet křičet tak, jak jsi slyšela ty mě. Chci tě olízat celou, ty potvoro.“
Aneta se s nově nalezenou odvahou posadila. Její pohyby už nebyly mechanické; byla v nich dychtivost. Natáhla ruku a položila ji Evě na břicho. Cítila, jak se Evina kůže napjala. Aneta se přisála na Eviny rty – tentokrát to byla ona, kdo vedl polibek, hluboký, hladový, chutnající po soli a kapitulaci.
Povalila Evu na záda. Eva se uchechtla, v očích jí zajiskřilo uznání. „Ukaž mi, co v tobě Marian nechal, Aneto. Ukaž mi tu kurvu, co schováváš za plotnou.“
Aneta se mezi Evina stehna zabořila s vervou, která překvapila ji samotnou. Zapomněla na čas, na policajta, na strach. Slyšela jen Evino trhané dýchání a to, jak se její prsty zarývají do Anetiných blond vlasů. Když se Aneta odvážila k dravějším, provokativním pohybům jazyka, Eva se začala prohýbat v bocích. Její nonšalance byla pryč.
„Aaaaaah... Aneto... ty malá... potvoro...“ vyjekla Eva a hlavu hodila dozadu. Ten zvuk byl mokrý, sytý a vítězný. Aneta cítila každé Evino cuknutí, každou vlnu rozkoše, která se jí přelévala přes obličej. Bylo to opojné. Bylo to poprvé, co Aneta cítila moc nad jiným tělem, a ta moc byla sladší než jakákoli poslušnost.
Eva se křečovitě chytila okrajů pohovky, její výkřiky se odrážely od stěn bytu, syrové a upřímné. „Dělej... hloubějš... ty kurvičko... oh bože, jo!“
Když se konečně s dlouhým, chraplavým zavrčením uvolnila, Aneta se nepohnula. Zůstala tam, obličejem přitisknutá k jejímu horku, a vnímala to hluboké, společné pulzování.
Eva: (Monolog) Podívej se na ni. Je celá od mýho těla, vlasy rozcuchaný, oči divoký. Už to není ta loutka z přízemí. Probrala jsem v ní něco, co už nepůjde uspat. Cítím, jak se o mě opírá, a vím, že v tuhle chvíli by pro mě udělala cokoli. Ten policajt nemá tušení, co dneska ztratil. Tahle Aneta už mu nepatří. Patří noci, patří mně... patří sobě.
Aneta tam ležela, dívala se do stropu a usmívala se. „On se vrátí za hodinu,“ zašeptala.
Eva se nadzvedla na loktech a uculila se, zatímco si sahala pro další cigaretu. „Tak to máš ještě padesát minut na to, aby ses naučila, jak se na něj dívat jako na někoho, kdo už nad tebou nemá žádnou moc. Protože teď už víš, jak chutnáš sama sobě.“
Aneta: (Monolog) Sedím v tom šeru, cítím v sobě ten příjemný tlak a vím, že nic už nebude jako dřív. Eva si zapaluje a já se na ni dívám s vděčností, která mě pálí v hrudi. Možná jsem dneska ztratila svou pověst "pokladu", ale našla jsem něco, co mi nikdo nevezme. Svou vlastní touhu. A i když budu vařit ten oběd, budu vědět, že pod tou zástěrou jsem pořád ta nahá ženská z chodby. A to mi stačí.
Tento text je literárním dílem fikce a slouží výhradně k zábavným účelům pro dospělé čtenáře (18+). Veškeré postavy, jména, místa, události a situace jsou plodem autorovy fantazie nebo jsou použity fiktivně v rámci umělecké licence. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami (žijícími i zesnulými), reálnými místy, firmami nebo událostmi je čistě náhodná a nezáměrná.
Autor výslovně prohlašuje, že text nevyjadřuje jeho osobní zkušenosti, přesvědčení ani nenabádá k jakémukoliv jednání v reálném světě. Veškeré popsané aktivity jsou součástí fiktivního narativu a čtenář nese plnou odpovědnost za své nakládání s obsahem tohoto díla.
