Srpnové intermezzo: Pride v barvách a stínech
Srpen 2024 přinesl do Prahy horko a s ním i Prague Pride. Pro mě je to vždycky týden radosti, setkávání a pocitu sounáležitosti. Letos to bylo jiné – vyrazil jsem i sám, beze strachu, protože v tom davu na Střeleckém ostrově nebo v Pride Village člověk nikdy není skutečně sám. Vždycky se najde známá tvář, úsměv, společný přípitek.
Tento ročník měl ale jeden stálý, téměř všudypřítomný doprovod. JEHO.
Byl tam každý den. Jako by se snažil být součástí mého zorného pole, ať jsem se hnul kamkoliv. Mával na mě z dálky, přicházel pro pusu, snažil se o mou pozornost. Já jsem si ale držel svůj odstup. Na jeho jízlivou aroganci jsem odpovídal tou svou – zdravou, obrannou. Byla to hra na kočku a myš v kulisách duhových vlajek.
Nedělní večer na Střeláku
Vše vyvrcholilo v neděli 11. srpna na Střeleckém ostrově. Bylo to to líné, chill-outové odpoledne, kdy festival končí. ON tam byl se svými přáteli a vehementně na mě mával, ať jdu za nimi. Tehdy jsem ho úmyslně přehlédl. Jen lehké mávnutí a šel jsem dál, svou vlastní cestou, bez cíle, jen s pocitem svobody. Teprve kolem osmé večer jsem mu napsal: „Kde jsi? Že bych zašel.“ – „Už jsem doma a ležím,“ odepsal. Z toho vznikl nápad: „Přijeď ke mně, můžeš přespat.
Večeře z mekáče a pohled do stropu
Jel jsem. Cestou jsem mu ještě koupil večeři u McDonald’s – gesto péče, které pro mě bylo přirozené. I návštěva byla milá, ale ON si vzal prášek na spaní a usnul velmi brzy. Zůstal jsem tam ležet vedle něj a koukal do stropu. Po pár desítkách minut jsem ho pohladil, dal mu pusu, přikryl ho a potichu odešel domů. Nechtěl jsem komplikovat ráno jemu ani sobě. Tím jsme se opět na čas rozešli – zůstali jsme u fotografií a zpráv.
