Odcházíme z klubu. Ulice je tichá, vlhká, plná zbytků hudby. Noc patří ránu.
Jen nás tří. Já, ona a on – přítel, spíš známý, který se nechtěl vracet sám.
Není kam jít, rozhodnu se odemknout zadní vchod do obchodu.
Ticho chladného vzduchu nás obklopí jako kabát.
Spočineme u velké výlohy, naproti které stojí dvě křesla a dlouhé zrcadlo.
Lampy z ulice házejí přes sklo měkké odlesky, které kreslí na podlahu naše tvary.
Z bot se line únava, z dechu víno a z noci zvláštní druh odvahy.
Sedáme si. On proti nám, mlčky.
Jeho pohled se ztrácí ve skle, kde se odrážíme my dvě.
Cítím, jak se napětí mění – z obyčejné únavy v něco těžšího, co nelze pojmenovat.
Přítelkyně se ke mně nakloní a její hlas je sotva slyšet: „Můžu?“
Nečekám na odpověď.
Dotek je tichý, měkký, plachý.
Naše pohyby jsou pomalé, téměř nesmělé, přesto s jistotou, kterou dává jen okamžik, kdy se svět zmenší na jedno místo.
Všude je klid, jen světlo výlohy dýchá s námi.
Čas se rozplývá.
Není v něm hranice mezi dechem, mezi tím, kdo se dívá a kdo zavírá oči.
Je to zvláštní symfonie blízkosti – bez hudby, bez slov, jen s tichem, které rozechvívá vzduch.
Vše se děje pomalu, jako když padá prach do světla.
Na okamžik se dotknu její ruky, ztratím se v pohledu, který trvá déle.
Za výlohou se někdo pohne.
Nejdřív si myslím, že se mi to zdá – ale stín se opravdu posune, přejede po skle, zastaví se.
Nevíme, jestli nás sleduje, nebo jestli je to jen odraz lampy.
Naše oči se potkají, ticho houstne.
Ticho. Jen dech, jen pohled, který se nedá přerušit.
Náhlé uvolnění…
Noc, která měla skončit, se zlomí v okamžik – a přitom si nic neslibuje. Ležíme každá na své straně gauče. On stále sedí v křesle.
Venku se rozednívá a světlo přebírá vládu nad našimi stíny.
„Děkuju,“ řekne tiše.
Nevím, komu to patří – možná mně, možná jí, možná té chvíli, která se už nikdy nebude opakovat.
