Proč muži zůstávají tam, kde nesmí drobit. Myslím to doslova. Obrazně, i bytostně. Představ si obyčejné ráno. Stůl. Káva. Křupavý zahnutý rohlík, co drobí všude. Ten, co chutná. Ten, co dělá nepořádek, zakousneš se, hm. A Pán, který se zarazí. „Ježíš… můžu drobit?“ Jako by se ptal na něco zakázaného. Jako by se bál. A v tu chvíli ti to dojde. On neřeší rohlík. On řeší život. Doma má…

Co kdyby ten další byl lepší - přestali jsme žít a začali optimalizovat ? Kdy jsme se vlastně přestali potkávat? Ne psát. Ne lajkovat. Ne klikat. Potkávat. Dříve člověk někoho oslovil. Někdy nesměle. Někdy dostal košem. Někdy z toho bylo jedno rande. Jindy deset let společného života. Nikdo to dopředu nevěděl. A možná právě v tom bylo celé kouzlo. Dnes máme pocit, že všechno musí být jistota.…

Pondělky měly zvláštní chuť. Nebyla v nich tíha začátku týdne, ale cosi tajného, podprahového, co se rozlévalo už od dopoledne. Věděli jsme, že večer přijde. Že cesta povede tam, kde se věci nevysvětlují. Penzion u Nepomuka nebyl jen místo. Byl to rituál. Parkovali jsme vždycky stejně. Auto ještě teplé, vzduch kolem nabitý tím tichým očekáváním, které se nedá pojmenovat. Když jsme vstoupili…

Ležel v šuplíku.. Můj červený pomocník. Koupil mi ho před lety jeden muž. Zvláštní muž. Vždycky jsme si vykali. A možná právě proto to mezi námi mělo takovou sílu. Vykání totiž vytváří zvláštní napětí. Je v něm odstup… a současně jiskra, která se může kdykoliv rozhořet. To napětí mezi slovy. „Prosím vás…“ „Smím?“ „Mohu?“ Ten večer mi ho podal do dlaně skoro obřadně. „Tohle je pro vás,“ řekl…

V místnosti bylo přítmí. Jen lampička v rohu kreslila měkké stíny po stěnách a ve vzduchu viselo ticho, které bylo napjaté jako struna. Ležela na zádech a cítila jeho přítomnost nad sebou. Byl velký, pevný, jistý. Ten typ muže, který nemusel nic říkat, aby bylo jasné, že drží prostor. Jeho ruce spočívaly na tvých bocích a jeho pohyb byl pomalý, soustředěný. Nešlo o spěch. Spíš o rytmus, který…

Věděla jsem to dřív, než jsme vyjeli. Ne jako myšlenku. Jako tlak. Ten druh varování, který nepřichází slovy, ale tichem, co je příliš těžké. Přesto jsem jela. Protože jsem řekla ano. Tehdy myslela, že slovo je víc než tělo. Hotel byl krásný. Všechno bylo připravené, uhlazené, klidné. Jako scéna, na které se má stát něco, co už nepůjde vzít zpět. Smáli jsme se. Hráli si na lehkost. Na…

Byl podzim. Ale ne ten studený, sevřený, který člověku připomíná konec. Spíš podzim, který se ještě chvíli tváří jako léto. Slunce svítilo nízko, zlatě, měkce, a teplo se drželo ve vzduchu déle, než by mělo. Takový den, kdy se člověk nechce vracet. Oheň v grilu tiše praskal. Za humny stály stromy, těžké stínem a zralostí, ptáci zpívali bez spěchu a celý svět působil, jako by na chvíli zapomněl,…

Byl krásný den. Od rána svítilo slunce a venku se vzduch chvěl tím lehkým letním teplem, které člověka svádí zpomalit. Za oknem kanceláře se ve světle občas mihla včela, vítr nadzvedával listy stromů a celé odpoledne mělo v sobě nebezpečně měkkou lenost. Seděli spolu v její kanceláři. Bylo pracovní odpoledne, jen chodba za dveřmi na chvíli ztichla. Na stole stály dva šálky kávy, pár papírů,…

Ležela jsem tiše a nechávala jej, aby mi pomalu masíroval nohy. Jeho velké dlaně byly překvapivě jemné. Klidné. Trpělivé. Nešlo jen o dotek. Šlo o způsob, jakým se mě dotýkal. Jako bych nebyla tělo, které si chce vzít. Ale žena, kterou chce cítit. Klečel mezi mými nohami a pomalu přejížděl prsty po lýtkách a stehnech. Bez spěchu. Bez jediného náznaku tlaku. Respekt. Ten zvláštní mužský klid,…