Kancelář už dávno potemněla. Většina lidí odešla domů, jen pár světel zůstávalo rozsvícených – a mezi nimi i to její.
Klára seděla u stolu, prsty lehce klouzaly po klávesnici, ale myšlenkami byla úplně jinde. Věděla, že by měla odejít. Věděla, že by neměla čekat.
Jenže on řekl, že zůstane taky.
Dveře se tiše otevřely.
„Ještě pracuješ?“ ozval se jeho hlas. Ten klidný, lehce pobavený tón, který ji vždycky rozhodil víc, než by chtěla.
Zvedla oči. „Někdo tu práci dělat musí,“ odpověděla, ale v koutku rtů jí cukl úsměv.
Přišel blíž. Moc blízko.
Napětí mezi nimi nebylo nové. Dlouhé pohledy přes zasedačku. Náhodné doteky, které trvaly o vteřinu déle, než by měly. A hlavně to vědomí… že by neměli.
On byl zadaný.
A právě proto to bylo tak nebezpečně přitažlivé.
„Měla bys jít domů,“ řekl tiše, ale jeho hlas zněl spíš jako výzva než rada.
„A ty?“ zeptala se.
Naklonil se k ní, opřel se rukou o její stůl. „Já už jsem skoro tam.“
Srdce jí zrychlilo. Vzduch v místnosti jako by zhoustl.
Stačilo málo. Jedno rozhodnutí. Jeden krok.
„Tohle není dobrý nápad,“ zašeptala, ale sama necouvla.
„Já vím,“ odpověděl.
Ticho mezi nimi bylo hlasitější než jakákoli slova.
A pak se to stalo.
Nešlo o plán. Nešlo o rozum. Jen o okamžik, který oba nechali zajít příliš daleko.
Kancelář, která byla přes den plná čísel, e-mailů a schůzek, se najednou změnila v místo, kde neexistovalo nic než přítomnost toho druhého. Zakázaná blízkost, zrychlený dech a pocit, že dělají něco, co by neměli — ale o to víc to chtěli.
Když se později od sebe odtáhli, realita se vrátila až příliš rychle.
„Tohle… se nesmí opakovat,“ řekla tiše.
Podíval se na ni tím pohledem, který říkal pravý opak.
„Jasně,“ odpověděl.
Ale oba věděli, že to není konec.
Spíš začátek něčeho, co se vymkne kontrole.
