Bylo to rychlé. A možná právě proto tak intenzivní.
Potkali jsme se náhodou na večírku u známých. Hudba hrála nahlas, lidi se smáli, ale mezi námi dvěma se vytvořil vlastní prostor. Jakmile jsme se na sebe podívali, bylo jasný, že ten večer neskončí jen u povídání.
Měla na sobě krátké šaty, které při každém pohybu lehce odhalovaly víc, než by měly. Všimla si, že se dívám. Neuhla pohledem. Naopak – lehce se pousmála, jako by mě vyzývala.
„Půjdeš se mnou ven?“ řekla najednou.
Ani jsem se neptal kam.
Skončili jsme opření o zeď za domem, daleko od hluku. Chladná noc, ale mezi námi to jelo úplně jinak. Přitiskla se ke mně blíž, než bylo nutné. Rukama mi sklouzla po ramenou dolů a zastavila se přesně tam, kde věděla, že to ucítím nejvíc.
„Celý večer jsi mě svlíkal očima,“ zašeptala.
Nezapíral jsem.
Byla drzá. Přímá. A přesně věděla, co dělá. Každý dotek byl o kousek odvážnější než ten předchozí. Jako by nás oba bavilo posouvat tu hranici o trochu dál… a ještě o trochu víc.
Čas se zpomalil. Všechno kolem zmizelo. Jen dech, blízkost, napětí.
A pak najednou – jako by si vzpomněla, že to nesmí trvat věčně – se ode mě odtáhla. Podívala se na mě tím pohledem, co tě nechá chtít víc.
„Možná někdy příště,“ řekla tiše.
Otočila se a odešla zpátky do světla a hluku.
Zůstal jsem tam stát, opřený o zeď, s hlavou plnou toho, co se právě stalo… a hlavně toho, co se nestalo.
A přesně to na tom bylo nejhorší. I nejlepší zároveň.
