Týden jsem na ni nemohl přestat myslet. Na ten její pohled. Na to, jak odešla přesně ve chvíli, kdy to začalo být nejintenzivnější. A hlavně na ten pocit nedokončenýho příběhu. Pak mi přišla zpráva. „Tak co… pořád čekáš na to příště?“ Usmál jsem se hned, jak jsem to přečetl. Domluvili jsme se rychle. Tentokrát žádný náhody, žádný útěky uprostřed noci. Když jsem dorazil k ní, otevřela dveře skoro…
Bylo to rychlé. A možná právě proto tak intenzivní. Potkali jsme se náhodou na večírku u známých. Hudba hrála nahlas, lidi se smáli, ale mezi námi dvěma se vytvořil vlastní prostor. Jakmile jsme se na sebe podívali, bylo jasný, že ten večer neskončí jen u povídání. Měla na sobě krátké šaty, které při každém pohybu lehce odhalovaly víc, než by měly. Všimla si, že se dívám. Neuhla pohledem. Naopak…
