Ozvěna

5 mag 2026 · 149 views Noxie

Ještě pořád to cítíš, viď? Tu horkou stopu, kterou jsem ti nechala na kůži. Můžeš se stokrát otočit na druhý bok, můžeš se pokusit začíst do knihy, ale moje prsty jsou pořád tam. Jako neviditelný otisk, který nejde smýt.

Dívám se na tebe a baví mě, jak jsi neklidný. Vidím, jak ti těkají oči po pokoji a hledají mě, i když víš, že jsem právě teď jen hlas ve tvých sluchátkách. Ale pro tvoje tělo je to jedno. Pro tvoje tělo jsem tam, v tom stínu u okna, a sleduju každý tvůj zmatený nádech.

Zkus se teď schválně dotknout svého krku. Přesně tam, kde jsem před chvílí nechala svůj dech. Cítíš to chvění? To nejsem já, to je tvoje vlastní vzpomínka, která tě takhle trápí. Jsi jako struna, kterou jsem jednou rozezněla a ona teď odmítá přestat vibrovat.

‚Nech mě být,‘ říkáš si v duchu. Ale oba víme, že je to lež. Chceš, abych se vrátila. Chceš, abych tu ruku na tvém břiše posunula ještě o kousek níž. Cítíš tu prázdnotu, kterou jsem tam nechala, když jsem se odtáhla? Je to jako propast, kterou chceš okamžitě zaplnit.

Představ si, že se teď vracím. Ale tentokrát nejsem potichu. Slyšíš šustění mých šatů? Ten zvuk, jak dopadají na podlahu? Teď už se nedívá jen tvoje kůže. Teď už se dívá i tvoje touha.

Zůstaň ležet. Jen se dívej do stropu a představuj si, co bych udělala, kdybych teď položila nohu na kraj tvé postele. Vidíš tu linii mých boků v tom odpoledním světle? Vidíš ten úsměv, který říká, že s tebou ještě zdaleka nejsem hotová?

Dneska ti nedám pokoj. Tahle neděle bude dlouhá, miláčku. Bude tak dlouhá, jak jen já budu chtít. A ty se budeš každou minutu modlit, aby se tenhle stín konečně stal skutečností.

Zatím jen dýchej. A zkus myslet na něco jiného... jestli to dokážeš