Pšššt... už jsi tady. Nechej ten svět tam venku, ať se točí dál bez tebe. Teď jsi v mém teritoriu. Tady neplatí žádná pravidla, jen můj hlas. Chci, aby ses teď soustředil na své dlaně. Polož si je na stehna. Cítíš tu tíhu? Nadechni se... a s výdechem si představ, jak se tvoje tělo stává tekutým. Boříš se do matrace, do křesla... do mě. Jsi v naprostém bezpečí. Nikdo tě nevidí, nikdo po tobě nic…

Zamkni dveře. Ano, jdi a otoč tím klíčem. Chci slyšet to tiché cvaknutí. Odteď do toho prostoru nikdo nesmí. Jenom já. A ty. A teď udělej přesně to, co ti řeknu. Svleč se. Všechno. Nechci na tobě vidět ani kousek té látky, kterou ses celý den chránil před světem. Chci tě mít přesně takového, jakého jsem si tě podmanila – nahého, bezbranného a odevzdaného mému hlasu. Lehni si na záda doprostřed…

Venku je tma a vzduch je těžký vlhkem. Stojím u okna a vím, že jsi tam. Vidím tvůj stín, jak se rýsuje v tom teplém světle tvého pokoje. Dělí nás jen pár metrů dvora a dvě tabulky skla, ale v tuhle chvíli je to víc než oceán. Schválně jsem nechala rozsvíceno. Chci, abys mě viděl. Chci, abys sledoval každý můj pohyb, tak jako já sleduju tebe. Vidím, jak se ti zadrhl dech, když jsem si rozpustila…

Cítíš to taky? Jak ztěžknul vzduch... Jak se venku zatáhlo do té zvláštní, ocelové barvy. Tlak padá dolů a mně se z toho horka točí hlava. Nebo se mi točí z tebe? Pojď blíž k oknu. Otevřela jsem ho dokořán, ale venku se nepohne ani lístek. Sedni si na zem, zády se opři o stěnu pod oknem. Chci, abys tam seděl a jen vnímal to šílené dusno. Podívej se na mě... Moje kůže je horká, na spáncích a mezi…

Sedni si. Ne tam... sem, doprostřed toho šera. Chci tě vidět, jak tam sedíš a jak se snažíš zachovat klid, i když cítíš, jak se vzduch kolem tebe začíná vlnit. Máme čas. Máme všechno to ticho světa jen pro sebe. Víš, co mám v ruce? Je to kostka ledu. Sleduju, jak mi taje mezi prsty, jak ta ledová voda stéká po mé dlani... je to skoro stejné, jako se dívat na tebe. Jsi tak pevný, tak sebejistý.…

Zavři oči. A teď mi slib, že je neotevřeš. Ani když se tě dotknu, ani když tě přepadne pocit, že už to napětí nevydržíš. Dneska večer mě nepotřebuješ vidět. Dneska večer mě budeš jen cítit... a poslouchat. Tma je odteď tvoje jediné útočiště. Slyšíš ten šelest? To jsem já. Přicházím k tobě tak blízko, že ucítíš závan chladnějšího vzduchu, jak se kolem tebe pohnuly moje šaty. Stojím přímo nad…

Otevři oči... a dívej se. Ano, je sobotní dopoledne. Do pokoje se opírá ostré, jasné slunce, venku je klid... a ty ležíš v posteli a posloucháš můj hlas. Možná sis na vteřinu myslel, že o víkendu ti dám pokoj. Že tě nechám v klidu vydechnout, dopít kávu a žít ten tvůj obyčejný den. Jenže ty už moc dobře víš, že já z tvé hlavy neodcházím. Ani za bílého dne. Představ si, že se k tobě blížím.…

Je to zvláštní, viď? Ten pocit, když je venku svátek. Všechno utichlo, ulice jsou prázdné a čas jako by se přestal hýbat. Máme celé odpoledne jen pro sebe. Jenže v tomhle tichu je něco... těžkého. Něco, co mě nutí tě pozorovat víc, než je zdrávo. Sleduju tě, jak tam ležíš. Vypadáš tak klidně... ale já vím, že pod tou kůží ti to pulzuje úplně stejně jako mně. Vidíš, jak se v tomhle odpoledním…

Už je čas... Odlož všechno, co jsi dneska musel nést. Celý ten svět tam venku právě teď přestal existovat. Zbyla jen tma, tlukot tvého srdce a můj hlas. Zavři oči. Úplně. Představ si, že moje ruka teď lehce spočívá na tvém čele. Je chladivá a klidná. S každým mým slovem cítíš, jak se tvoje tělo stává těžším... jak se boříš hlouběji do matrace, jako by tě objímala sama noc. Uvolni čelist. Uvolni…